Kozáci - záporožští

& & &&&Mnohem vět&š&ího v&ýznamu a samostatněj&š&ího rozvoje dos&áhli [Koz&áci] nizov&í čili z&áporož&št&í. Již ke konci XV. stol. lze pozorovati u [Koz&áci]-&áků ukrajinsk&ých snahu uchylovati se do Z&áporož&í čili raquo;na Nizlaquo; (odkud n&ázev nizov&í), jednak na hojn&ý zde lov, jednak za &účelem v&ýpadů proti Tatarům anebo z nespokojenosti se starosty kr&álovsk&ými. &&& &&&M&álo obydlen&é &územ&í to bylo vhodnou půdou ke vzniku zvl&á&štn&í společnosti koz&áck&é. Strategick&ý v&ýznam Z&áporož&í byl ostatně zn&ám již čerkassk&ému a kaněvsk&ému starostovi J. Da&škovičovi, jenž na vrhoval r. 1533 zř&íditi za dněprovsk&ými prahy st&álou vojenskou str&áž. &&& &&&Zvl&á&štn&í opevněn&í za těmito prahy zř&ídil r. 1556 D. I. Vi&šněveckij na ostrově Chortici, h&áje se proti krymsk&ému ch&ánovi, ale již r. 1558 musil ustoupiti se sv&ými mal&ými silami. Zat&ím samostatn&é pochody [Koz&áci]-&áků na &územ&í tatarsk&é a tureck&é st&ále se množily a v 70t&ých letech XVI. stol. měli [Koz&áci] již st&álou str&áž na dněprovsk&ých ostrovech, odkud činili v&ýpady po sou&ši i po Dněpru na sv&ých rychl&ých čajk&ách. J&ádro [Koz&áci]-&áků zdržovalo se na doln&ím toku Dněpru pouze v l&étě, kdežto v zimě uchylovali se do ukrajinsk&ých měst, hlavně do Kijeva a Čerkas.&&& &&&Tehdy je&ště nebylo možno mluviti o existenci Z&áporožsk&é S&íče jakožto samostatn&é společnosti koz&áck&é. Byla-li zde vůbec vojensk&á stanice, tedy měla v&ýznam pouze předn&í vojensk&é straže. K tuž&š&í organisaci vedly teprve kroky polsk&é vl&ády, nam&ířen&é hlavně proti vlastn&ím [Koz&áci]-&ákům. Lubl&ínsk&á unie (1569) spojila Litvu a Polsko v jeden politick&ý organismus a vedla k ses&ílen&í stavu &šlechtick&ého a k zaveden&í nevolnictv&í v ukrajinsk&ých zem&ích. Obyvatelstvo počalo prchati na doln&í Dněpr, kde nal&ézalo obživy v př&írodn&ích bohatstv&ích i ve v&álk&ách s Tatary, t&ím sp&í&še nevyhnuteln&ých, že Polsko nebylo s to, by učinilo př&ítrž jejich n&áběhům na země ukrajinsk&é. Ses&ílen&í [Koz&áci]-&áků a p&éče polsk&é vl&ády přiv&ésti je do služeb st&átu vedly k řadě obapoln&ých konfliktů, při čemž svobodn&í [Koz&áci] je&ště v&íce se rozmohli. &&& &&&Ke konci XVI. stol. z&áporožsk&á společnost koz&áck&á byla již &úplně zorganisovan&á, a soused&é byli nuceni s n&í poč&ítati. R. 1594 Z&áporožci veden&í Bohdanem Minko&šinsk&ým podnikli na 50 čajk&ách v&ýpravu do tureck&ých zem&í. T&éhož roku vyjedn&ával s nimi vyslanec c&ísaře Rudolfa II. Erich Lassota o společn&é v&ýpravě na Turky. Vnitřn&í zř&ízen&í Z&áporožsk&é S&íče bylo podm&íněno z&ásadami, za něž [Koz&áci] zdvihli boj. Samo slovo raquo;s&íčlaquo;, znamenaj&íc&í asi tolik jako na&še paseka, nasvědčuje tomu, že prvn&í osady z&áporožsk&ých [Koz&áci]-&áků byly na ostrovech porostl&ých lesem. V celku poč&ítalo se je&ště osm takov&ých raquo;s&íč&ílaquo;; Chortick&á, Mikitinsk&á, Tomakovsk&á, Bazavluck&á, Čortomlyck&á (1652-1708), Kamensk&á. (1710-11), Ale&škovsk&á (1711-34) a Nov&á čili Podpilensk&á (1734-75). Vedle toho už&ívalo se t&éž n&ázvu ko&š, j&ímž naznačovala se mnohdy t&éž spr&áva s&íče. Přijet&í do koz&áck&é společnosti bylo &úplně svobodn&é. Ž&ádalo se od nově přistupuj&íc&ího pouze pravoslavn&é vyzn&án&í, slib h&ájiti je a podrobiti se v&šeobecn&ým pravidlům vojska. Na n&árodnost se nehledělo, ale převl&ádaj&íc&ím živlem byli Malorusov&é. Členov&é společnosti byli &úplně rovnopr&ávn&í. Vojsko dělilo se na kureně, jež vznikly nejsp&í&še ze skupin krajanů. Každ&á kureň volila si sv&ého atamana, spravuj&íc&ího hospod&ářskou č&ásť a vnitřn&í z&áležitosti kureně. V čele cel&ého vojska st&ál ko&ševoj ataman, zvolen&ý na v&šeobecn&é schůzi čili radě. Jemu k ruce byli přiděleni vojskov&ý soudce, p&ísař a jesaul. Volba v&šech těchto hodnost&ářů platila na jeden rok, ale při ne spokojenosti vojska mohli b&ýti sesazeni i dř&íve. Při pochodu měl ko&ševoj t&éměř neobmezenou moc, ale v době m&íru, doma, nemohl ničeho podniknouti bez souhlasu rady. Zůstal-li ko&ševoj doma, což st&ávalo se v př&ípadech, kdy vyt&áhla do boje jen č&ásť vojska, postaven byl v čelo v&ýpravy zvl&á&štn&í zvolen&ý plukovn&ík, jehož moc trvala jen po dobu pochodu. Každ&ý koz&ák měl pr&ávo &účastniti se rady a b&ýti volenu na kteroukoliv hodnost. &&& &&&Vynikaj&íc&í str&ánkou nanejv&ý&š prost&ého života [Koz&áci]-&áků z&áporožsk&ých bylo &úpln&é bezženstv&í. Uveden&í ženy do S&íče trest&áno smrt&í. Hlavn&ím zaměstn&án&ím členů koz&áck&é společnosti v době m&íru byl lov zvěře a rybolov. S poč&átku [Koz&áci] žili v&šichni společně v S&íči. Každ&á kureň měla zvl&á&štn&í sala&š, nesouc&í t&ýž n&ázev, spletenou z ro&št&í a krytou koňsk&ými kožemi. V každ&é kureni bylo pak zvl&á&štn&í hospod&ářstv&í se společnou stravou pro v&šechny členy. Obyčejn&ým j&ídlem byla solomacha, žitn&é kva&šen&é těsto, tětěrja, pol&évka z žitn&é mouky, a &ščerba, ryb&í pol&évka. Př&ísn&á disciplina chr&ánila vnitřn&í poř&ádek: Z&áporožci žij&íc&í z vět&š&í č&ásti v&álečnou kořist&í, trestali kr&ádež ve vlastn&í obci smrt&í. &&& &&&Trestu smrti propadala t&éž loupež a n&ásil&í na pokojn&ých obc&ích křesťansk&ých. Spory a h&ádky mezi členy obce byly př&ísně zak&áz&ány. Původn&í primitivn&í formy společn&ého života Z&áporožců později ov&šem značně se změnily, pozbyv&še sv&é prostoty a jednoduchosti, ale z&ákladn&í jeho z&ásady během dvou stolet&í zůstaly &úplně nezměněny. Ve&šker&é pokusy, směřuj&íc&í jak proti panstv&í p&ánů na Ukrajině tak proti polsk&é vl&ádě, nalezly v Z&áporož&í &účinnou podporu. Povst&án&í Kosinsk&ého &účastnili se i Z&áporožci a k Nalivajkovi připojili se ve značn&ém počtu pod veden&ím Lobody. &účastenstv&í to mělo ov&šem r&áz pouh&é pomoci. &&& &&&Hlavn&í pozornost Z&áporožců byla obr&ácena k jihu. Nejen že odr&áželi n&áběhy krymsk&ých Tatarů, ale chopili se sami v&ýbojů, pusto&šili Krym a pou&štěj&íce se na sv&ých čajk&ách až do Čern&ého moře zle ř&ádili v pobřežn&ích krajich tureck&ých. R. 1605 koz&áck&ý odd&íl sp&álil Varnu a rozbil tureck&é loďstvo, r. 1607 [Koz&áci] zpusto&šili Očakov a Perekop, r. 1612 Z&áporožci s Kona&ševičem Sahajdačn&ým v čele dobyli Kafy a osvobodiv&še křesťansk&é zajat&é zpusto&šili břehy Krymu až k Eupatorii, n&ásl. roku Sahajdačn&ý přeplul Čern&é moře, dobyl Sinopu a sp&álil jej, r. 1616 vyloupil Trapezunt a porazil vyslan&é proti němu loďstvo tureck&é. Sl&áva Z&áporožců rostla a s n&í i s&íla jejich. Přich&ázeli nov&í st&ál&í členov&é i dobrovoln&íci, &účastn&íc&í se jen jednotliv&ých v&ýprav. Zat&ím polsk&á vl&áda k neust&ál&ým st&ížnostem krymsk&ého ch&ána a tureck&é Porty byla nucena v&šimnouti si i [Koz&áci]-&áků z&áporožsk&ých. Již r. 1607 polsk&ý sněm zakazoval sedl&ákům odch&ázeti k Z&áporožcům. Podobn&é předpisy opakovaly se několikr&áte a byly podporov&ány i vojenskou silou, jako hetmanem Ź&ólkiewsk&ým (1616) a S. Koniecpolsk&ým (1625). &&& &&&T&ím budilo v&šak Polsko proti sobě nepř&átelstv&í i v řad&ách Z&áporožců, doplňovan&ých bez toho vět&šinou uprchl&íky z Ukrajiny a tedy nespokojenci s poř&ádky &šlechtick&ého Polska. Když vůdci [Koz&áci]-&áků a hetmanu jejich Kona&ševiči-Sahajdačn&ému se podařilo obnoviti pravoslavnou hierarchii, [Koz&áci] vzali na sebe otevřeně &úkol obrany pravoslav&í proti katol&íkům a uni&átům. &&& &&&Z&áporožsk&á S&íč byla du&ševn&ím střediskem a hlavn&í oporou ukrajinsk&ých [Koz&áci]-&áků v boji proti &šlechtě a vl&ádě polsk&é. Zde od r. 1625 kuj&í se pl&ány k povst&án&ím, odtud vych&ázej&í prvn&í povstaleck&é odd&íly a prvn&í vůdcov&é povst&án&í, sem ut&íkaj&í se uprchl&íci po por&ážk&ách. V S&íči byla zorgaisov&ána povst&án&í Žmajla (1625), Tarasa Trjasily (1630), Sulimy (1635), Pavljuka (1637), Ostranici a Huni (1637) a třeba že byla vesměs ne&šťastn&á, S&íč přece zůst&ávala nepokořenou a v&šecky pokusy Pol&áků ohraditi Z&áporož&í od Ukrajiny m&íjely se s c&ílem. R. 1635 vystavěli Pol&áci za posledněj&š&ím &účelem pevnost Kodak na doln&ím toku Dněpru, av&šak Sulima je&ště t&éhož roku ji zbořil. &&& &&&Krut&ý z&ápas Z&áporož&í s Polskem zakončen byl velkolep&ým n&árodn&ím povst&án&ím s Bohdanem Chmelnick&ým v čele. S&íč přijala s Malou Rus&í ochranu moskevsk&ého cara. Forma t&éto ochrany vzhledem k Z&áporožcům podobala se dlouhou dobu pouh&ému protektor&átu. Třeba že hetman naz&ýval se nyn&í jako za polsk&é vl&ády hetmanem vojska z&áporožsk&ého, ve skutečnosti Z&áporožci byli v bezprostředn&í z&ávislosti na Moskvě. Odtud dost&ávali plat, s moskevskou vl&ádou vyjedn&ávali prostřednictv&ím zvl&á&štn&ích vyslanců. &úkolem jejich bylo dosud h&ájiti Malou Rus před n&áběhy tatarsk&ými, z&ároveň s t&ím měli v&šak rozhodn&ý vliv na vnitřn&í poměry Ukrajiny. &&& &&&V cel&ém bouřliv&ém obdob&í po smrti B. Chmelnick&ého Z&áporožci t&íhli k Moskvě a snažili se nabyti rozhodn&ého vlivu na volbu hetmanů. S&íč vystoupila ne př&átelsky proti hetmanu Vyhovsk&ému a pod veden&ím Baraba&še připojila se k jeho protivn&íku Pu&škarovi. Ačkoliv byli poraženi, přidali se nanovo k Juriji Chmelnick&ému, když postavil se na odpor Vyhovsk&ému, a se sv&ým ko&šev&ým atamanem Sirkem pomohli mu k v&ítězstv&í. &&& &&&Ale když Chmelnickij pře&šel na stranu Pol&áků, Z&áporožci postavili proti němu vlastn&ího kandid&áta v osobě Brjuchoveck&ého a na čern&é radě v Něžině (1663) svěřili mu bulavu hetmanskou. Za něho vliv Z&áporožců na Malou Rus byl velmi značn&ý, neboť hetman v&ýhradně jimi se obklopoval a obsazoval jimi různ&é hodnosti. &&& &&&Pod veden&ím Sirkov&ým vedli současně tuh&ý z&ápas s Polskem o č&ásť Mal&é Rusi na prav&ém břehu Dněpru. Když Brjuchoveckij jal se uv&áděti do vojska moskevsk&é vojvody, jimž chtěl podř&íditi celou zemi, Z&áporožci pře&šli k jeho protivn&íku Doro&šenkovi, hetmanu na prav&ém břehu. Po p&ádu Brjuchoveck&ého prohl&ásili ze sv&ého středu kandid&áty na hetmanstv&í Suchovjenka, Chaněnka a Jurije Chmelnick&ého. Ale, ač byli podporov&áni Tatary, nemohli ničeho sv&ésti ani proti Doro&šenkovi, podporovan&ému od Turecka, ani proti star&šině na lev&ém břehu, kter&á s Mnohohri&šn&ým v čele sm&ířila se s Moskvou. V z&ápase Samojloviče s Doro&šenkem měli m&álo &účastenstv&í a zůst&ávali v poslu&šnosti moskevsk&é vl&ády, ač Samojloviče sm&ířiti s n&í nedovedli. &&& &&&Tou dobou pozornost svou obr&átili opět na Krym, kter&ý pod veden&ím Sirkov&ým několikr&áte zpusto&šili. Za to ch&án se siln&ým odd&ílem tureck&ých janič&árů napadl S&íč (1678), ale byl krvavě odražen. Po p&ádu Doro&šenkově zabrali prav&ý břeh Dněpru Turci a Pol&áci, načež Z&áporožci opět jali se pos&ílati ze sv&ého středu bojovn&íky za svobodu t&éto č&ásti Mal&é Rusi. Hlavn&ím z nich byl Palij. Ale v posledn&ím desetilet&í XVII. stol. jejich poměr k rusk&é vl&ádě a k hetman&štině značně se zhor&šil. Př&íčinou toho byla obava o ztr&átu volnosti n&ásledkem ses&ílen&í rusk&é moci na jihu a zř&ízen&í rusk&ých pevnost&í. Roku 1692 vzbouřil Z&áporožce vojskov&ý kancelista Petrik, chtěje změniti poř&ádky, jež zat&ím se na Mal&é Rusi ust&álily. R. 1701 chtěli spojiti se proti Moskvě s krymsk&ým ch&ánem, av&šak tento odm&ítl. Za odboje Mazepova byl v S&íči ko&šev&ým atamanem Kosťa Horděnko, zapřis&áhl&ý nepř&ítel Ruska. Petr, chtěje si jej nakloniti, poslal mu četn&é dary -500 duk&átů pro jeho osobu, 2000 rub. star&šině a 12.000 r. [Koz&áci]-&ákům mimo obyčejn&é služn&é. Snaha jeho byla v&šak marnou. Horděnko 28. bř. 1709 pře&šel v Budi&šč&ích ke Karlu XII. skoro s celou star&šinou a s 8000 vojska. Za to plukovn&ík Petrův Jakovlev podnikl v&ýpravu na S&íč a zničiv Keleberdu i Perevoločnou, kam uch&ýlili se Z&áporožci, dobyl S&íče &útokem dne 14. května a rozbořil jej&í opevněn&í. Dne 26. květ. 1709 prohl&ásil Petr zvl&á&štn&ím manifestem, že S&íč jest zru&šena a že Z&áporožci na rusk&é &územ&í nemaj&í př&ístupu. Jen neozbrojen&í jednotlivci usazov&áni jako prost&í obyvatel&é na Mal&é Rusi. &&& &&&Zbytek Z&áporožců, již po poltavsk&é bitvě ode&šli s Karlem XII., pokusil se založiti novou S&íč při &úst&í Kamenky do Dněpru, ale ta byla k rozkazu Petrovu zničena hetmanem Skoropadsk&ým a gener. Buturlinem. Tehdy založili Z&áporožci novou S&íč v Ale&šk&ách, vyž&ádav&še si dovolen&í u ch&ána krymsk&ého. Zachovali sv&é původn&í zř&ízen&í vnitřn&í, ale sloužili již ch&ánu. Ztr&áta dř&ívěj&š&ích pozemkův a &ústrky, jichž zakou&šeli od Tatarů, vzbudily v nich touhu vr&átiti se do Ruska. Petr př&án&í jejich nevyhověl. Stalo se tak teprve za Anny Ivanovny a za atamana I. Mila&ševiče. Z&áporožci dostav&še od ch&ána rozkaz, aby vyt&áhli proti Pol&ákům, hnuli se po Dněpru a ve srozuměn&í s ruskou vl&ádou usadili se na řece Podpoln&é, asi 8 verst od star&é S&íče Čartomlyck&é. Carevna Anna, odpustiv&ši jim dř&ívěj&š&í viny, přijala je opět za sv&é poddan&é. Povinnost&í jejich bylo zast&ávati pohraničn&í vojenskou službu, začež vr&áceny jim dř&ívěj&š&í jejich pozemky (nyněj&š&í jekatěrinoslavsk&á a chersonsk&á gub. bez &újezdů oděssk&ého, tiraspolsk&ého a anaňjevsk&ého). Cel&é toto &územ&í od r. 1735 dělilo se na &šest a od r. 1766-68 na osm okruhů čili palanok. Sama S&íč č&ítala 38 kuren&í a kolem 20.000 [Koz&áci]-&áků, děl&íc&ích se na tři skupiny: na [Koz&áci]-&áky svobodn&é, už&ívaj&íc&í v&šech politick&ých pr&áv, na ženat&é, konaj&íc&í vojenskou službu, ale nemaj&íc&í pr&áva hlasovac&ího ani volebn&ího, a na [Koz&áci]-&áky roln&íky. Dvě posledn&í skupiny musily platiti do vojensk&é pokladny poplatek 1 rubl z každ&é rodiny, kter&ý od r. 1758 zv&ý&šen o 50 kopějek. Spr&áva zůst&ávala původn&í, jen star&šiny bylo v&íce, čeho vyžadovaly složitěj&š&í &úkony administračn&í cel&ého ko&še. Palanky spravovali volen&í plukovn&íci za pomoci p&ísaře a jesaula, půda pak rozdělovala se každoročně losem mezi jednotliv&é kureně. V S&íči byl chr&ám a při něm &škola, v palank&ách v celku je&ště 16 chr&ámů. Hlavn&ím zaměstn&án&ím [Koz&áci]-&áků v době m&íru byl rybolov, honba a obchod. Teprve později počalo vzkv&étati rolnictv&í. &&& &&&Z&áporožci byli obchodn&ími prostředn&íky mezi Krymem a Tureckem ze strany jedn&é a Polskem a Malou Rus&í z druh&é. Z jihu dov&áželi sůl, ryby, v&íno, hedv&áb&í a pod., ze severu obil&í, vodku, kože&šiny, s&ádlo, železo, pl&átno, sukno a j. Tou dobou S&íč byla podř&ízena kijevsk&ému gen. gubern&átoru, od r. 1750 hetmanu Razumovsk&ému, a když hetmansk&ý &úřad zru&šen, gen. gubern&átoru Mal&é Rusi hr. Rumjancevu (od r. 1764). Ale ani při tomto stavu Rusko př&íli&š nedůvěřovalo Z&áporožcům, třeba že konali spr&ávně službu a &účastnili se v&álek tureck&ých (1736-39 a 1769-74). R. 1736 zř&ízena byla v S&íči pevnost, kde nal&ézala se st&ále rusk&á pos&ádka. Nedůvěra k nim byla živena podporou, jakou Z&áporožci poskytovali povst&án&ím hajdam&áků. Zat&ím soused&é zaujali č&ásť jejich pozemků, což vedlo ke krvav&ým pohraničn&ým sporům s Tatary, Pol&áky, donsk&ými [Koz&áci]-&áky a j. Ku snah&ám vl&ády kolonisovati jižn&í kraje, k založen&í Novo-Serbije a Slavjano-Serbije chovali se Z&áporožci nanejv&ý&š nepř&átelsky, neboť pokl&ádali onu půdu za svůj majetek. Vl&áda v&šak ob&ávala se je&ště [Koz&áci]-&áků a nepodnikala př&ísněj&š&ích kroků proti nim. Teprve když mezi nimi zahostila se demoralisace, stali se &ústředn&í moci m&éně nebezpečn&ými. Star&šina vojskov&á, zvolen&á r. 1765, t. j. ataman Pakali&ševskij, vojskov&ý soudce P. Holovatyj a p&ísař I. Globa, držela se v &úřadě po 10 let. Když vojsko se bouřilo, zamezeny nepokoje pohrůžkou Rumjanceva. V r. 1769-70 potlačeno vzbouřen&í jedn&é kureně gen. Paninem, jenž k ž&ádosti atamana poslal vinn&íky do Sibiře. Když v r. 1769 až 1774 padlo ch&ánstv&í krymsk&é, společnost samostatn&ých [Koz&áci]-&áků byla pro vl&ádu zbytečnou. Rozm&í&šky Z&áporožců s Potemkinem vedly k upln&ému zničen&í S&íče. K rozkazu Kateřiny II. gen. poruč&ík Tekelij z nenad&án&í obsadil S&íč (5. čna 1775), a když překvapen&á star&šina chtěla kl&ásti odpor, byla z nař&ízen&í Potemkinova pozav&ír&ána v kl&á&šterech. Manifestem ze dne 5. srp. 1775 S&íč jednou pro vždy zru&šena. Pozemky Z&áporožců rozd&ány jednotliv&ým velmožům, při čemž Potemkin, Vjazemskij a Prozorovskij dostali po 100.000 děsjatin. Č&ásť Z&áporožců prchla do Turecka a založila v Dobrudži Zadunajskou S&íč, kter&á udržela se zde pod atamanem Osipem Michajlovičem Hladk&ým do r. 1828, kdy za v&álky rusko-tureck&é pře&šla na stranu Ruska. [Koz&áci] konali v&ýborn&é služby při přechodu rusk&ého vojska přes Dunaj, pročež po v&álce Mikul&á&š I. přijal je opět za sv&é poddan&é a vyk&ázal jim s&ídlo na pobřež&í Azovsk&ého moře. Toto koz&áck&é azovsk&é vojsko s atamanem Hladk&ým v čele trvalo do r. 1865. Č&ásť jeho byla již dř&íve osazena na Kavk&áze za řekou Kuban&í.&&&