Psi zlozvyky

co by pes nemel delat

&&&&

&Ps&í zlovyky&Nejsou vrozen&é - jsou na&šimi V&ýCHOVNYMI CHYBAMI &

&&Když pes loud&í&&&Upřen&ý pohled, &šťouch&án&í čum&ákem, pro&šen&í, kňučen&í či př&ímo &štěkot - to jsou jen někter&é př&íklady z přepestr&ého rejstř&íku žebraj&íc&ích psů. Ať už psi loud&í o sousto ze stolu nebo při vařen&í o odřezky z kuchyňsk&é linky, jedno je jist&é: nepřid&á to na důstojnosti ani psovi ani n&ám. Pes loud&í proto, že se mu to v minulosti už mnohokr&át vyplatilo a nejen to, zač&ín&á m&ít pocit, že dělit se s člověkem o jeho j&ídlo je jeho &pr&ávem&. Měkk&ý, nedůsledn&ý chovatel si mysl&í, že soustem podan&ým psovi př&ímo z tal&íře nikoho neuraz&í a nikomu neubl&íž&í, ale opak je pravdou. Ze zlozvyku, původně praktikovan&ého a podporovan&ého v soukrom&í, za dom&ác&ími dveřmi, se může st&át na&še ostuda, když přijde n&áv&štěva, nebo př&ímo hrozba, když si pes začne vynucovat &"to svoje&" během vych&ázek nebo v&ýletů s př&áteli. A pokud pes sebere d&ítěti v parku rohl&ík, může mu t&ím způsobit př&ím&é poraněn&í, doživotn&í trauma - nebo oboj&í.&&Aby pes neloudil, mus&íme ho důsledně krmit vždy na jednom m&ístě, vždycky z jeho misky a pokud možno pokažd&é ve stejnou dobu. Pokud už m&áme potřebu d&ávat psovi zbytky z na&šeho stolu, přem&íst&íme je do ps&í misky až po skončen&í na&šeho j&ídla v&šechny najednou. Ne&švar panuj&íc&í v mnoha rodin&ách - předb&íhat se v kupov&án&í př&ízně psa množstv&ím vybran&ých soust z tal&íře - je ne&šťastn&ý, nehygienick&ý a koneckonců i &škodliv&ý pro zdrav&í psa. Pokud m&áme děti, je třeba i jim d&át jasně najevo, že nesměj&í ani v&ýjimečně podlehnout smutn&ým ps&ím oč&ím.&&Když pes při v&ít&án&í ne&úměrně sk&áče&&&špinav&é oblečen&í, roztrhan&é punčoch&áče nebo poražen&é mal&é d&ítě mohou b&ýt důsledkem nevychovanosti psa, kter&ý se radostně vrh&á na př&íchoz&í a přehnaně je v&ít&á. Je na n&ás, jak tuto obt&íž zvl&ádneme.&&&šetrněj&š&í metodou je psa při sk&ák&án&í rukou stlačit do sedu a d&át povel &"fuj&". Pokud to nefunguje &(třeba proto, že v&ás nesly&š&í, neboť pravděpodobně z&ároveň &štěk&á)&, doporučuj&í někteř&í chovatel&é vždy při sk&ák&án&í psovi lehce při&šl&ápnout zadn&í tlapu. Pes uc&ít&í bolest a stoupne na v&šechny čtyři. Určitě existuj&í i jin&é metody, jak psovi sk&ák&án&í znepř&íjemnit, např. postř&íkat psovi tlamu vodou z injekčn&í stř&íkačky. Než se pes tomuto zlozvyku odnauč&í, budeme muset pravděpodobně prostř&ídat různ&é způsoby, protože pes brzy pozn&á, jak se podobn&ým nepř&íjemnostem vyhnout.&&Když n&ám pes olizuje obličej&&Ps&í polibky připadaj&í mnoh&ým chovatelům jako roztomil&á pozornost podobn&á lidsk&ému chov&án&í. Vz&ájemn&é olizov&án&í &štěňat po narozen&í je sice v&ýrazem n&áklonnosti, ale v pozděj&š&ím věku znamen&á ž&ádost &štěněte, aby mu dospěl&ý pes vyvrhl potravu. Až v dospělosti m&á znamenat uklidňovac&í gesto.&&Pokud nech&áme psa, aby olizoval tv&ář na&ši a na&šich dět&í, velmi t&ím riskujeme možnost přenosu infekce, např. žloutenky, nebo parazitů: &škrkavky ps&í a tasemnice. Proto se snah&ám o olizov&án&í naopak snaž&íme vyhnout. &&Když m&á pes toulav&é boty&&Zatoulat se může i ten pes, kter&ý se obvykle zuby-nehty drž&í sv&ého p&ána: v době h&ár&án&í. Jednou z př&íčin &v&ýchovn&ých& může b&ýt nedostatek volnosti pohybu, takže pes se proběhne, kdykoliv mu k tomu i necht&íce d&áme př&íležitost. &&Proto v&šude, kde to je jen trochu možn&é, vedeme psa volně, ale často ho přivol&áv&áme a vždy ho odměn&íme a pochv&ál&íme, když přijde.&&Naproti tomu je zlozvykem majitelů psů, když po přiběhnut&í psa potrestaj&í. &&Když se pes v&ál&í ve v&ýkalech a mr&šin&ách&&Pes se tak často snaž&í upoutat na sebe pozornost a nav&ázat kontakt se sv&ým p&ánem. &&&Když pes &štěk&á&&&Každ&ý chovatel pozn&á, kdy pes &štěk&á na svou obranu, kdy &útoč&í, kdy se boj&í a kdy m&á bolest. Melodičtěj&š&í &štěk&án&í znamen&á kladn&é podněty: hru nebo v&ýraz podř&ízenosti. Mimochodem, podobn&é zvuky jsou typick&é jen pro dom&ác&í psy, u divoce žij&íc&ích psovit&ých &šelem se vůbec nevyskytuj&í. Z toho někteř&í vědci usuzuj&í, že &štěk&án&í vzniklo kvůli lidem a pro lidi.&&Hlavně &štěňata těžce nesou chv&íle, kdy mus&í zůstat sama v nov&ém domově. Abychom přede&šli jejich &stresu z odloučen&í&, tr&énujeme na&še odchody vždy na del&š&í dobu. Nech&áme &štěněti vodu, krmen&í a hračky, odstran&íme v&šechny věci, kter&é by mohly psa ohrozit &(např. kabely)& i věci, kter&é nechceme m&ít zničen&é, a po př&íchodu &štěně odměn&íme. &&Pokud &štěk&á dospěl&ý pes během na&š&í nepř&ítomnosti, může b&ýt př&íčinou buď samota nebo stesk po p&ánovi. Odpověď zjist&íme snadn&ým pokusem. Psa nech&áme po dobu experimentu doma s člověkem, kter&ého zat&ím nezn&á, př&ípadně si vypůjč&íme jin&ého psa. Jestliže je pes zticha, znamen&á to, že nesn&á&š&í &samotu&. Pokud to jde, poř&íd&íme si dal&š&ího psa nebo kočku. Hor&š&í variantu, kdy pes &štěk&á &steskem& po p&ánovi, je třeba ře&šit s daleko vět&š&í d&ávkou trpělivosti a porozuměn&í.&&Psi &br&án&íc&í sv&é teritorium& &štěk&án&ím po zazvoněn&í zvonku u domovn&ích dveř&í nebo za plotem na každ&ého chodce jsou nedůsledně vychov&áni. Pokud pes &štěk&á v př&ítomnosti p&ána, pokl&ád&á se nejsp&í&še za vůdce smečky, protože u divoce žij&íc&ích psovit&ých &šelem by vůdč&í samec varoval smečku stejn&ým způsobem. Naopak &štěkat by měl pes tehdy, když je s&ám doma, tedy když je pozice vůdce smečky voln&á a n&á&š pes ji pro tuto chv&íli přej&ím&á a zah&án&í vetřelce. Pokud je třeba okřiknout &štěkaj&íc&ího psa, měl by to dělat vždycky jen jeden člověk. Když bude psa napom&ínat v&íc lid&í najednou, může si pes myslet, že spr&ávně upozornil smečku na hroz&íc&í nebezpeč&í a ona se teď přid&áv&á k zah&áněn&í nepř&ítele.&&&štěk&án&í &ze strachu& mnohdy nevědomky podporujeme. Pes, kter&ý se boj&í, &štěk&á a hled&á ochranu u sv&ého p&ána. Pokud jej majitel konej&š&í a hlad&í, pes z&ísk&áv&á dojem, že je za sv&é boj&ácn&é chov&án&í odměňov&án.&&Setrvale &štěkaj&íc&í pes &na proch&ázce& je jistě obt&ížn&ý pro v&ás i pro okol&í. Pes si t&ímto způsobem může vynucovat pozornost majitele nebo kolemjdouc&ích. Tady nejsou nam&ístě tresty, protože i trest je pozornost. Dlouhodob&ý ale &účinn&ý postup je takov&ý, že psa pokažd&é zabav&íme jin&ým způsobem a až v momentě, kdy ne&štěk&á, jej odměn&íme. &&Někdy mohou psi &štěkat a z&ároveň vrtět ocasem. Vžit&á laick&á představa je, že vrtěn&í oc&áskem rovn&á se vyj&ádřen&í př&átelstv&í a n&áklonnosti. Kromě toho ale znamen&á tak&é tě&šen&í se na boj, takže pozor: &štěk&án&í nebo ceněn&í zubů, třebas je doprov&áz&í vrtěn&í ocasu, patř&í sp&í&še do n&ásleduj&íc&í kapitolky. &&&Když je pes agresivn&í&&&I m&írumilovn&ý pes se může v situaci, kter&á v něm vzbud&í strach a kterou neum&í jinak vyře&šit, chovat agresivně. N&árůst strachu až do &úrovně děsu a paniky může vyvolat skutečn&ý nebo domněl&ý &útok proti němu nebo proti ostatn&ím členům smečky, ať už ps&í nebo lidsk&é, ale tak&é střelba, r&ány při ohňostroj&ích nebo bouřka. Častou formou odreagov&án&í b&ývaj&í tzv. stereotypie - opakovan&é prov&áděn&í různ&ých činnost&í. Zn&ám&é je např. běh&án&í za vlastn&ím ocasem dokolečka.&&Pes, kter&ý je agresivn&í z toho důvodu, že m&á vrozen&é sklony st&át se alfa-zv&ířetem ve smečce, přestane &útočit na ostatn&í jedině v př&ípadě, že je jeho majitel dominantn&í. Demokratick&ý chovatel, kter&ý nem&á ambice uplatňovat vůdč&í postaven&í, sv&ým postojem je&ště zesiluje dominanci sv&ého psa. To, zda m&á pes sklony vůdč&í či př&ímo agresivn&í, lze rozpoznat už ve vrhu &štěňat. Dominantn&í &štěňata by si neměli br&át lid&é, kteř&í věd&í o sv&é mal&é důslednosti. Zku&šen&í chovatel&é-vůdč&í typy důsledně psa vychov&ávaj&í tak, aby vrozen&é pudy dominance a agresivity omezili. Pes mus&í od poč&átku c&ítit, že hierarchie je přesně vymezen&á a nelze ji měnit, a že on s&ám m&á v lidsk&é smečce to nejniž&š&í postaven&í. Tam, kde někdy c&ít&í př&ísnost a jindy povolnost, předpokl&ád&á pes jistou možnost zvr&átit situaci ve svůj prospěch. Proto jedin&ým &účinn&ým n&ávodem pro majitele agresivn&ích psů je každodenn&í důslednost a nutnost prosadit se jako vůdce smečky.&&Když na n&ás zavrč&í vlastn&í pes&&Co dělat v situaci, kdy přivol&áme psa a on nejenže nepřijde, ale je&ště na n&ás zavrč&í? Pochopiteln&ý n&ázor nedůsledn&ého chovatele je, že pes chce m&ít moment&álně &"svůj klid&". Pokud jsme ov&šem jednou vydali rozkaz, je třeba trvat na jeho důsledn&ém vyplněn&í. Přitom psa netah&áme za kůži na krku, stač&í okřiknout.&&Když pes nič&í věci po na&šem odchodu z domova&&Hlasit&ý &štěkot, &škr&áb&án&í na dveře nebo stěny, odm&ít&án&í potravy, převržen&é misky na vodu nebo ničen&í na&šich věc&í, když odejdeme r&áno do pr&áce. To jsou poměrně čast&é zlozvyky na&šich psů, pramen&íc&ích ov&šem ze &strachu&. A chov&án&í vyvolan&é strachem bychom neměli ani trestat ani odměňovat - viz kapitolka Když pes &štěk&á. &&V nejnal&éhavěj&š&ích př&ípadech je nutn&á odborn&á pomoc. Psovi může veterin&ář předepsat ti&š&íc&í prostředky, chovatel hled&á informace u sv&ých zku&šeněj&š&ích kolegů. Někdy stač&í prostě vydržet, dokud si pes nezvykne, že stejně jako odch&áz&íme, tak&é se později vrac&íme. &&Dosud nejosvědčeněj&š&í metoda jak psa odnaučit strachu z odloučen&í, je postupn&é zvyk&án&í. Psa ponech&áme v pel&í&šku s povelem &"zůstaň!&" a odejdeme na chv&íli za dveře. To opakujeme, dokud pes nepochop&í, že se jedn&á o kr&átkodobou hru a zcela se nezklidn&í. Když je pes po odchodu hodn&ý, vr&át&íme se a pochv&ál&íme ho. Tento postup několikr&át opakujeme, přičemž dobu str&ávenou za dveřmi st&ále prodlužujeme. &&Když pes pytlač&í&&Psi s loveck&ým pudem maj&í bytostnou potřebu tento pud naplňovat a jejich majitel&é potřebuj&í hodně trpělivosti, aby povahu sv&ého psa korigovali, dost možn&á tak&é pomoc odborn&íka na v&ýcvik psů s n&ápadn&ým chov&án&ím. Loveck&ého psa, kter&ého hodl&áme chovat ve městě, určitě nebudeme ani v ml&ád&í cvičit pro lov a připravovat ho k loveck&ým zkou&šk&ám. &&Podporovan&ý loveck&ý pud totiž jednoznačně potlač&í jeho poslu&šnost. &&Pokud se pes na proch&ázce dostane do kontaktu se zvěř&í, b&ýv&á každ&á snaha o odl&ák&án&í pozornosti obl&íbenou hračkou nebo pi&škotem marn&á už z toho důvodu, že pes je d&ávno na hony vzd&álen z dosahu majitele.&&Vhodn&é nejsou ani často vychvalovan&é pomůcky jako obojek Halti nebo diskov&é kotouče; ty lze použ&ívat k v&ýchově jen u snadno ovladateln&ých psů bez loveck&ých sklonů.&&
&&Když pes na vod&ítku t&áhne &
&Pes vlekouc&í za sebou& &sv&ého p&ána znamen&á opět probl&ém dominantn&ího psa, resp. probl&ém submisivn&ího &majitele&. Už během zvyk&án&í &štěněte na chůzi na vod&ítku použ&ív&áme lehk&é korekce spr&ávně d&ávkovan&ým trhnut&ím vod&ítka, což psa poměrně rychle nauč&í, jak se m&á chovat. Trhnut&í doprov&áz&íme povelem &"k noze&". Vod&ítko mus&í b&ýt st&ále lehce prově&šen&é. Pokud se navyk&án&í na chůzi na vod&ítku nedař&í, znamen&á to, že majitel nen&í důsledn&ý, př&ípadně že se na v&ýchově &štěněte neshodla cel&á rodina, jednou je něco zak&áz&áno a př&í&ště dovoleno. Pes pak nech&ápe, jak&é chov&án&í se od něj oček&áv&á, a nav&íc si zvykne využ&ít každ&é mezery v nastolen&ých pravidlech, aby je poupravil ve svůj prospěch. Nen&í př&íjemn&é přetahovat se celoživotně na každ&é proch&ázce se psem mal&é rasy, natož s plemeny, kter&á dorůstaj&í hmotnosti třeba 60 kilogramů.&&Dospěl&ý pes, kter&ý po cel&ý svůj dosavadn&í život člověka jako vůdce smečky ignoroval, se i na vod&ítku c&ít&í jako vůdč&í pes. Proto je u dospěl&ých zv&ířat hodně těžk&é odnaučit je tah&án&í na vod&ítku a z&álež&í na každ&é vteřině, abychom byli stoprocentně důsledn&í a za každ&é i sebevypjatěj&š&í situace donutili psa, aby zůstal u na&š&í nohy. &&&Když odm&ít&á pohyb na vod&ítku&&&Možn&á jsme to už někdy viděli: pes si sedne, př&ípadně lehne a odm&ít&á j&ít d&ál. Bezmocn&ý p&án cloum&á marně vod&ítkem, pak se vzd&áv&á a vod&ítko odepne. Pes jde na volno bez probl&ému u nohy. &&Pokud pes nen&í nemocn&ý a neodm&ít&á pohyb na vod&ítku i bez něho, tkv&í probl&ém opět v postaven&í psa na &špici hierarchie smečky a tedy v nedůsledn&é v&ýchově. Psovi nech&áme vod&ítko i doma, aby je za sebou tahal a zvykl si na ně. Je možn&é je i lehce zat&ížit, aby si při každ&ém pohybu pes př&ítomnost a tah vod&ítka uvědomoval. &&Když pes &"obskakuje&"&&Pes pohlavně dosp&ív&á ve věku osmi až dvan&ácti měs&íců. Chov&án&í, při kter&ém se chov&á k lidem, věcem, ciz&ím zv&ířatům apod. jako k objektu sv&ého sexu&áln&ího z&ájmu, je u &štěňat zcela norm&áln&í a vět&šina z nich z toho vyroste. &&Protože v&šak jde o chov&án&í v lidsk&é smečce než&ádouc&í, důrazně je psovi zakazov&áno. Když vid&íme, že pes už se chyst&á na někoho vyskočit, s použit&ím svazku kl&íčů, kam&ínků v plechovce, siln&ým tlesknut&ím atd. vyd&áme tak siln&ý zvuk, aby se pes lekl, a z&ároveň d&áme důrazn&ý povel &"nesm&í&š!&". Vhodn&é je odv&ést pozornost od naskakov&án&í obl&íbenou hračkou nebo hrou. Při odnaučov&án&í mus&í b&ýt jednotn&á a důsledn&á cel&á rodina.&&Když dospěl&ý pes děl&á doma loužičky&&Opět je třeba vyloučit nemoc. Pokud v&šak jde skutečně o zlozvyk, kter&ý pes &(a vět&šinou fenka)& vět&šinou děl&á o samotě, v noci nebo po dobu majitelovy nepř&ítomnosti během dne, je vhodn&é pokusit se o n&ápravu využit&ím přirozen&é ps&í čistotnosti. Psa mus&íme nech&ávat v cestovn&í kleci a doufat, že si nebude zneči&šťovat vlastn&í pel&í&šek. Zvyk&án&í na klec mus&í b&ýt postupn&é, dovnitř se d&ávaj&í pamlsky a doba, po kterou je pes v kleci zavřen, postupně z původn&ích tř&í až pěti minut zvy&šujeme. Aby se pes nec&ítil s&ám, je zpoč&átku možn&é klec na noc um&ístit na dohled od na&š&í postele.&&Někteř&í psi dělaj&í loužičky při každ&ém projevu radosti. U &štěňat a mlad&ých psů je to norm&áln&í jev, kter&ý časem odezn&í. Někdy se probl&ém může projevovat i hluboko do dospěl&ého věku. Protože se to st&áv&á vět&šinou při v&ít&án&í, doporučuje se při př&íchodu domů s pejskem př&íli&š nev&ítat, pouze pohladit a chv&íli si ho nev&š&ímat.&&Když pož&ív&á v&ýkaly&&Důvod, proč je pož&ív&án&í &ciz&ích& v&ýkalů v ps&ím světě běžn&é, nen&í zcela objasněn. Někteř&í veterin&áři se domn&ívaj&í, že se takhle psi os&ídluj&í bakteriemi typick&ými pro tr&ávic&í apar&át psa, a proto mohou zv&ířeti předepsat aplikaci probiotika - koncentr&átu bakteri&í běžně obsažen&ých v ps&ím tr&ávic&ím traktu. Ve střevě &(předev&š&ím v tlust&ém)& je bohat&é bakteri&áln&í os&ídlen&í a bakterie se pod&ílej&í na tr&áven&í potravy. &&Jakkoli v&šak může b&ýt zdůvodňov&áno, že pož&ír&án&í ciz&ích v&ýkalů je u divok&ých psovit&ých &šelem obvykl&é, u doma chovan&ých psů je značn&ým rizikem jak bakteri&áln&ím tak parazit&árn&ím. Proto mluv&íme o zlozvyku a hled&áme n&ávody, jak ho psa odnaučit. V&šechny v&ýchovn&é snahy jsou vět&šinou bezv&ýsledn&é, pes sice pochop&í, že za poj&íd&án&í exkrementů n&ásleduje trest, ale požitek je velmi l&ákav&ý a tak v př&ípadě n&álezu &"pochoutky&" jen zrychl&í tempo pož&ív&án&í. &&V z&ákazu mus&íme b&ýt velmi důrazn&í, a v m&ístech kde lze předpokl&ádat vy&š&š&í v&ýskyt v&ýkalů, d&áv&áme psa na vod&ítko a př&ípadně mu nasazujeme ko&š&ík. Ve chv&íli, kdy se pes k podobn&é lahůdce přibližuje, důrazně vyslov&íme povel &"fuj&" nebo &"nesm&í&š&" a současně důrazně trhneme vod&ítkem. Za vod&ítko &netah&áme&, ale skutečně silně &škubneme, aby pes poc&ítil jednoznačn&ý odpor.&&Jin&á je situace, když pes konzumuje v&ýkaly &vlastn&í&. Rychle vyhled&áme veterin&árn&í pomoc, protože vět&šinou jde buď o př&íznak organick&ého onemocněn&í nebo o poruchu chov&án&í vyvolanou syndromem str&ád&án&í a depresemi. &&&Z&ávěr&&&Nedostatečn&á schopnost někter&ých chovatelů prosadit se a někdy i značn&á d&ávka fale&šně ch&ápan&é l&ásky ke psům dovedou zkazit i nejlep&š&ího psa. V&ýsledkem jsou ps&í zlozvyky, kter&é se obracej&í proti psům i jejich majitelům. Podobn&é probl&émy maj&í jedin&é ře&šen&í: spr&ávnou v&ýchovu. Uvědomme si, že pes rozhodně nebude str&ádat, když přijme svou podř&ízenou roli v na&š&í smečce. M&á totiž ve sv&ých genech zak&ódov&áno, že vůdcem je ten, kdo je siln&ý a z&ároveň dominantn&í a inteligentn&í a že zbytek smečky mu je podř&ízen&ý. Pokud včas nastol&íme pro psa přirozen&ý princip smečky a budeme-li jej důsledně dodržovat, podař&í se i probl&émov&é psy dř&íve či později převychovat na poslu&šn&á stvořen&í.&&&&&

& &&&&