Psi rec

jak se doruzumet

&Ps&í řeč&S m&álokter&ým jin&ým zv&ířetem na Zemi si člověk rozum&í i beze slov. &

&Mezi člověkem a jeho psem existuje zvl&á&štn&í způsob komunikace. Stejně jako pes dok&áže vyc&ítit n&áladu i nejbliž&š&í z&áměry p&ána, i majitel dobře pozn&á, co pr&ávě pes c&ít&í, k čemu se chyst&á nebo je-li v dobr&é fyzick&é i psychick&é kondici. &
K mimoslovn&í komunikaci s člověkem &(i se zv&ířaty)& použ&ív&á pes celou řadu prostředků. Mnoh&é jsou typick&é jen pro konkr&étn&ího psa, jin&é jsou společn&é pro plemeno a vět&šina pro v&šechny psy. M&á to jednu neopakovatelnou v&ýhodu: v z&ásadě člověk rozum&í každ&ému psovi na světě bez ohledu na &"mateř&štinu&" obou. &&&&Řeč těla&& &
Existuje cel&á věda o neverb&áln&í a mimovoln&é komunikaci. Nejen manažeři se za drah&é pen&íze uč&í, jak poznat např. nerv&ózn&ího či nekorektn&ího obchodn&ího partnera, rozpozn&ávat sign&ály, kter&é protěj&šek nechtěně vys&íl&á a na jejich z&ákladě dopředu předj&ímat z&ávažn&á rozhodnut&í. V podstatě tot&éž plat&í i ve vztahu člověk a pes, jen sign&ály jsou trochu jin&é. &
&&šťouchnut&í čenichem& nebo &p&ánv&í& vyjadřuje př&átelstv&í. Psi tyto doteky využ&ívaj&í během v&ítac&ího ritu&álu. &Olizov&án&í& od dospěl&ého psa znamen&á uklidňov&án&í, u &štěňat ve vrhu navz&ájem je vyj&ádřen&ím vz&ájemn&é n&áklonnosti, &štěňata usilovně olizuj&íc&í pysky dospěl&ého psa maj&í atavistickou touhu donutit člena smečky k vyvrhnut&í natr&áven&é potravy - jak to doposud funguje ve vlč&ích společenstv&ích. Někteř&í psi si zvykli použ&ívat ol&íznut&í lidsk&é tv&áře jako relativně bezpečn&é a přitom &účinn&é gesto, kter&é funguje předev&š&ím ve vztahu s dětmi - odrad&í každ&é d&ítě od pozornosti, kterou psovi věnuje a kter&á mu je nepř&íjemn&á. &
Zn&ám&é &vrtěn&í ocasem& může způsobit nebezpečn&é nedorozuměn&í, i když v překladu znamen&á &"tě&š&ím se, m&ám radost&": a to když pes z&ároveň &cen&í zuby&. Vrtěn&í ocasem v tomto př&ípadě neznamen&á př&átelsk&é gesto, ale tě&šen&í se na &útok. Ceněn&í zubů k d&ásn&ím je posledn&í v&ýstrahou před &útokem. Může b&ýt doprov&ázeno &zježen&ím srsti na hřbetě&, kter&é samo o sobě znamen&á strach i př&ípravu na boj: i my lid&é zn&áme &"hrůzou zježen&é vlasy&", a psi si tak mimovolně dod&ávaj&í nějak&ý centimetr nav&íc, aby vypadali ve sv&ých i protivn&íkov&ých oč&ích mohutněj&š&í. &
Pozor na &obj&ím&án&í& majitele s pro psa ciz&ím člověkem: pes je může pochopit jako projev nadřazenosti a nepř&átelstv&í vůči p&ánovi. Tak&é &&úsměv&, při kter&ém jsou vidět zuby, může pes vn&ímat jako v&ýstrahu před bojem. &Sah&án&í na hlavu& bere pes jako v&ýraz nadřazenosti, takže je třeba vysvětlovat dětem, aby nehladily nezn&ám&é psy bez dozoru. Dal&š&ím možn&ým rizikem může b&ýt &boj o potravu& - d&ítě sah&á ciz&ímu psovi do misky nebo zvedne rohl&ík, kter&ý upustilo na zem a kter&ý pes ch&ápe už jako &svou& kořist. &&Řeč oč&í&&Podle toho, jak se pes d&ív&á člověku do oč&í, pozn&á každ&ý chovatel, že pes něco &vyžaduje&: pamlsek, pohlazen&í nebo třeba vych&ázku. Konkr&étněji pak pes př&án&í &"pop&í&še&" &štěknut&ím, pohledem k misce nebo přech&ázen&ím. Pes, kter&ý se naopak do oč&í ned&ív&á, se &boj&í&: ček&á ho pok&ár&án&í nebo povinnost, kterou nem&á r&ád &(např. koup&án&í, čes&án&í, užit&í l&éku)&. &
Řeč oč&í je v&šak dvousečn&á zbraň a tak př&ím&ý pohled ciz&ího člověka může někter&ý pes vn&ímat jako hrozbu.&&Hlasov&é projevy&&Kromě &štěk&án&í jako typick&ého hlasov&ého projevu disponuj&í psi celou řadou dal&š&ích dorozum&ívac&ích zvuků. Každ&ý chovatel zn&á hlasov&é projevy sv&ých psů v cel&é &šk&ále od ňaf&án&í a kňučen&í až po vrčen&í a &štěk&án&í, a dok&áže přesně specifikovat jejich v&ýznam. &
&Vrčen&ím& na členy dom&ácnosti snaž&í &štěňata upevnit sv&é postaven&í ve smečce. Mus&íme v&šak rozli&šovat kous&án&í a vrčen&í při hře, kter&é je v přijateln&é m&íře zcela v poř&ádku a při kter&ém nen&í třeba &štěně napom&ínat, a vrčen&í, kter&é znamen&á re&álnou hrozbu. &
&&štěkot &nelze rozli&šovat &jen& na z&ákladě toho, jestli jej pes vyd&áv&á při hře nebo při upevňov&án&í pozice ve smečce. I nechovatel pozn&á, že jednotliv&é akustick&é vlastnosti &štěk&án&í se měn&í v z&ávislosti na chov&án&í psů. &Hlasit&é aton&áln&í &štěk&án&í &doprov&áz&í okamžiky, kdy se pes br&án&í nebo naopak vyhrožuje &útokem, d&ále situace soci&áln&í nejistoty a fyzick&é bolesti. &Harmoničtěj&š&í &štěk&án&í& je spojeno s kladn&ými interakcemi, např&íklad s hrou či podř&ízen&ým chov&án&ím. Takov&é zvuky nejsou vlastn&í divoce žij&íc&ím psovit&ým &šelm&ám, takže někteř&í vědci usuzuj&í, že &štěk&án&í vzniklo kvůli dorozuměn&í &s lidmi&. Existuj&í tak&é v&ýzkumy, kdy lid&é, kteř&í doposud neměli př&íli&š z&ážitků se psy, měli jen na z&ákladě poslechu různ&ých typů &štěk&án&í určit, k jak&ým situac&ím se &štěkot vztahuje - zda k oček&áv&án&í žr&ádla, ke hře s jin&ými psy nebo z osaměn&í. Naprost&á vět&šina pokusn&ých osob přiřadila uk&ázky &štěk&án&í spr&ávně k př&íslu&šn&ým situac&ím, a to i když &šlo o lidi, kteř&í psa nikdy neměli. Z toho se usuzuje, že ps&í &štěkot je každ&ému člověku &srozumiteln&ý.& &&Řeč pachu&&Pachov&é značky nejsou ve vz&ájemn&é komunikaci mezi člověkem a psem pr&ávě rozhoduj&íc&ím n&ástrojem porozuměn&í, přičemž na vině je jednoznačně člověk se sv&ým nedokonale vyvinut&ým čichem. Pes v&šak člověku pom&áh&á pomoc&í pachov&ých značek vyznačit jejich &společn&é& teritorium, přinejmen&š&ím vůči jin&ým psům. &
Člověk, kter&ý se c&ít&í ohrožen, vyd&áv&á charakteristick&ý &pach strachu&. Pokud se jedn&á o situaci, že se majitel boj&í vněj&š&ích podnětů &(např. bouřky)&, stresuje sv&ým strachem i sv&ého psa. Pokud se člověk boj&í ciz&ího psa, d&áv&á mu to najevo kromě v&ý&še popsan&ých způsobů komunikace &(pohyby, křikem, upřen&ým pohledem)& tak&é pachem. Je přirozenost&í divoce žij&íc&ích &šelem, že kořist, kter&á svůj strach d&áv&á najevo ať &útokem nebo zm&íněn&ým pachem, je hodna pron&ásledov&án&í. Pes, ať chceme nebo nechceme, &šelmou st&ále je.&&Nedorozuměn&í rovn&á se konflikt&&Nejen v ps&ím světě plat&í, že pokud dojde k nepochopen&í, může vzniknout konflikt. A o konfliktech &se psy& věd&í sv&é cel&é generace cyklistů, běžců a běžkařů, motocyklistů nebo třeba po&šť&áků. Pokud o psovi předem v&íme, m&áme je&ště čas zareagovat, nebo se o to alespoň pokusit. Nehodl&áme zde propagovat obranu silou &(např. pomoc&í různ&ých obu&šků nebo sprejů)&, protože budeme předpokl&ádat, že nejsme na psa, kter&ý n&ás ohrožuje, nijak předem připraveni. &
Když m&áme podezřen&í, že n&ás chce pes napadnout, začneme pomalu couvat, ned&ív&áme se mu př&ímo do oč&í a klidně na něj mluv&íme. Pokud i přesto pes za&útoč&í, otoč&íme se k němu z&ády, přikrč&íme se s rukama v kl&íně a napneme z&áda. V t&éto pozici n&ám pes nemůže tolik ubl&ížit, jako kdybychom k němu zůstali otočeni čelem, a pokud m&áme v tuto chv&íli u sebe vlastn&ího psa, můžeme jej v t&éto pozici skr&ýt v n&áruč&í. Sv&ého psa můžeme tak&é vysadit do koruny nejbliž&š&ího stromu nebo ho &"přehodit&" přes plot, pokud nějak&ý v bl&ízkosti je. &
Pokud se perou psi mezi sebou, odtrh&áv&áme je od sebe chycen&ím za ocasy. Vyhneme se tak zbytečn&ým poraněn&ím, kter&á mohou zv&ířata v z&ápalu boje způsobit i vlastn&ímu p&ánovi. &