Dúhový most

&&Když umře nějak&é zv&íře, kter&é je tady na zemi někomu zvl&á&ště bl&ízk&é, dostane se na kraj Duhov&ého mostu. Jsou tam kr&ásn&é louky, kopce a jezera, kde si n&á&ši ps&í kamar&ádi mohou spolu hr&át. Maj&í plno dobr&ého j&ídla, pit&í. I slunečn&ího svitu, jsou v teple a v pohodl&í.&&&&

&&Tam pejsek zase oml&ádne, může volně běhat podle chuti, k j&ídlu m&á tu nejjemněj&š&í j&átrovou pa&štiku, k odpočinku ho ček&á pel&í&šek z prachov&ého peř&í. Nic ho nestra&š&í, nejsou tam ž&ádn&é bouřky ani zl&í tvorov&é. Na&ši chlupat&í kamar&ádi zkr&átka maj&í v&šechno, co jejich srd&íčka ž&ádaj&í a po čem v životě toužili. I neduhy kter&é je prov&ázely, jsou pryč. Ten, kdo byl star&ý, je opět mlad&ý, ten kdo byl nemocen či poraněn je zdr&áv a při s&íle, pln&ý života.&
Jsou zpět takov&í, jak&é si je pamatujeme z nejkr&ásněj&š&ích snů. Jsou &šťastn&í, až na jedinou maličkou v&ýjimku - chyb&í jim jejich p&ániček, př&ítel největ&š&í. Člověk a pes. V&šichni si spolu hraj&í až přijde den, kdy se pejsek najednou zastav&í a zpozorn&í, pod&ív&á se do d&álky. Jeho jasn&é oči se rozz&ář&í, cel&é tělo se nad&šen&ím rozechvěje. Opust&í kamar&ády a rozběhne se zelenou tr&ávou k obzoru, st&ále rychleji a rychleji. Objevil sv&ého lidsk&ého př&ítele a když se konečně setkaj&í, pevně se obejmou. V radostně bl&ázniv&ém v&ít&án&í pejsek ol&íže tv&áře, ruce pohlad&í jeho hlavu a člověk se znovu pod&ív&á do věrn&ých oč&í kter&é nadlouho zmizely z jeho života, ale nikdy se neztratily z jeho srdce. Už je nic nerozděl&í.&&&&