&&&&&&Pes byl dř&íve divok&é zv&íře, teprve časem se přizpůsobil a nechal se ochočit člověkem, tedy zdom&ácněl. V minulosti do&šlo ke sporu, zda v&šechna různ&á plemena maj&í jedin&ého společn&ého předka. Nejpravděpodobněj&š&ím se zd&á, že předkem je vlk. Mohlo v&šak tak&é doj&ít ke kř&ížen&í vlků, &šakalů, možn&á i li&šek. Mnoho kynologů uzn&áv&á jedin&ého předka psa, a to vlka, jako např. Ch. Darwin. V&šechna současn&á plemena psů jsou v&ýsledkem kř&ížen&í a &šlechtěn&í. Rodov&á př&íbuznost vlka a psa se ukazuje tak&é v nejrůzněj&š&ích vědeck&ých prac&ích. &&&&&&&&&&&& &Existuj&í 2 pohledy na jedno plemeno canis (Canis familiaris, Canis lupus). Konr&ád Lorenc zast&ával teorii o původu různ&ých druhů psů od vlků a &šakalů, nez&ávisle na diametr&áln&ích rozd&ílech mezi jejich charaktery a vlastnostmi. Existuje v&šak možnost třet&í teorie, kterou zast&ával Karl Linne, podle kter&é předek dom&ác&ího psa je tzv. &"prapes&", samostatn&ý druh z rodu vlků a &šakalů.&&&& &Ochočov&án&í psů se vztahuje na obdob&í neolitu (10 - 15 000 let př. n. l .). Zkoum&án&í původu psů začalo od roku 1862, kdy byly ve &šv&ýcarsku objeveny lebky nevelk&ých psů z obdob&í neolitu. Tento pes se ve speci&áln&í literatuře naz&ýv&á Canis familiaris palustris. N&álezy těchto psů se nach&ázely a nach&ázej&í po cel&ém světe, předev&š&ím v Evropě, tak&é u Ladožsk&ého jezera a v Egyptě. Tato forma psa, podle nalezen&ých kost&í psů z vykop&ávek, existovala zřejmě po celou dobu kamennou. N&álezy se datuj&í od obdob&í ř&ímsk&ého až do současnosti. Př&ím&ými potomky tohoto psa jsou plemena ze severn&ích č&ást&í Evropy, např. samojed. Pes od Ladožsk&ého jezera je velmi v&ýznamn&ým artefakterm. Potomci těchto psů jsou teri&éři.&&&& &V průběhu doby bronzov&é (4500 - 3000 př. n. l.) se v Evropě vyv&íjej&í dal&š&í typy psů. Od velk&ých rozměrů psů zahraničn&ích (Canis familiaris,inostranzewi), např. od potomků severn&ích a stepn&ích vlků, vznikaj&í evrop&št&í a asij&št&í ovč&áci. Bronzov&ý pes (Canis familiaris matris optimae) se stal z&ákladem rodu kolie. Popelav&ý pes (Canis familiaris intermedius) dal z&áklad vet&šině loveck&ých psů).&&&&&&&&&&&&&V hrobk&ách faraonů star&ého Egypta se často setk&áv&áme s vyobrazen&ím faraonsk&ého psa. M&á podobn&é znaky jako psi dne&šn&í doby, kter&é se během cel&ých tis&ícilet&í o mnoho nezměnily. S hlavou faraonsk&ého psa je vyobrazen bůh Anubis, tj. bůh podsvět&í. Centrem kultu Anubise bylo město Kinopolis, což bylo město psů. Psi a jin&á zv&ířata byla v Egyptě zbož&štěna. Podle svědectv&í kr&ále Herodota, byl při &úmrt&í psa v egyptsk&é dom&ácnosti vyhl&á&šen smutek a p&án domu si trhal vlasy. Tělo psa bylo mumifikov&áno. Mumie psů v&šak nach&áz&íme jen m&álo, mnohem v&íce bylo mumifikov&áno koček. V egyptsk&ém folkloru hr&áli psi nemalou roli.&&&&&&&&&&&&&& &V zem&ích star&ého v&ýchodu, např. v As&ýrii, najdete vyobrazen&í velik&ých psů mastifů, kteř&í se chovali pro lov a boj. Na jednom z reli&éfů, kter&ý je dnes um&ístěn v britsk&ém muzeu, je vyobrazen kr&ál A&š&šurbanipal s mastifem. V Ir&ánu, Indii a Mezopot&ámii byl kult psů stejn&ý jako v Egyptě. Anubis a jemu podobn&í bohov&é se ps&í hlavou chr&ánili kr&álovstv&í mrtv&ých. Čtyřok&ý pes chr&ánil občany Mezopot&ámie až do doby, než jejich du&še pře&šla most do podzemn&ího světa. S obrazem tohoto psa se spojuje i tř&íhlav&ý pes Cerberus.&&&& &Ve star&ém Řecku a Ř&ímě měli psi značn&ý vliv. V Hom&érově Odysee byl star&ý pes Argus jedin&ým, kter&ý po n&ávratu Odysea domů na rodnou Ithaku poznal. Je to prvn&í př&íhoda ps&í věrnosti, kter&á je popsan&á v literatuře. Specifickou &úlohu měli bojov&í psi, kteř&í byli mohutn&í, &útočn&í a neboj&ácn&í. V arm&ádě Alexandra Makedonsk&ého vždy zauj&ímali předn&í m&ísto. Velice byla ceněna tak&é loveck&á plemena psů. Na počest loveck&ých hon&íc&ích psů bylo pojmenov&áno souhvězd&í Loveck&ých hon&íc&ích psů, kter&é se dostalo na nebe d&íky sv&ému p&ánovi, Akleonovi. Podle star&ých vyobrazen&ích na malb&ách, předmětech a fresk&ách daly molossk&é dogy z&áklad pro &šlechtěn&í současn&ých plemen.&&&& &V Ř&ímě bojov&í psi vystupovali tak&é jako gladi&átoři, bojovali s b&ýky, lvy, slony a medvědy. Velk&é pole působnosti dostali tak&é miniaturn&í b&íl&í psi, předkov&é dne&šn&ích bi&šonků. O tyto psy byl velk&ý z&ájem mezi imper&átory a mezi bohat&ými ženammi, kter&é je upřednostňovaly před sv&ými dětmi. Ve sv&ých vztaz&ích ke psům, jako k mil&áčkům, nezaost&ávali ani muži. Z t&éto doby tak&é poch&áz&í rčen&í: Č&ím v&íce zn&ám lidi, t&ím v&íce se mi l&íb&í psi. Toto rčen&í se přisuzuje Juliu Caesarovi. V 1. stol. na&šeho letopočtu se objevuje prvn&í trakt&át o psech v encyklopedick&ém d&íle Marka Terencia Varona &"O hospod&ářstv&í&" (De re rustica), kde popisuje různ&é typy psů, jak si vybrat &štěně, jakou zvolit v&ýživu, v&še o rozmnožov&án&í a způsobech v&ýcviku psů. V Řecku a Ř&ímě bylo zn&ámo mnoho variant psů, star&š&í psi se datuj&í do 6. - 7. stol. př. n. l. Psovi, kter&ý zachr&ánil dř&ívěj&š&í Korint byl postaven pam&átn&ík. V Pompej&ích se na&šel pod vrstvou popela velik&ý pes, přikr&ývaj&íc&í sv&ým tělem d&ítě. N&ápis nad t&ímto n&álezem je: Pes vždy chr&án&í sv&ého p&ána a je ochotn&ý pro něho i zemř&ít.&&&& &V Č&íně a Japonsku hr&áli v dř&ívěj&š&ích dob&ách psi důležitou roli, a to předev&š&ím v n&áboženstv&í, folkloru a mytologii. Čern&í psi zde byli považov&áni za zdroj zl&ých sil. Na&šli se p&ísemnosti o v&ýchově psů, star&é v&íce než 4 000 let. Star&ým č&ínsk&ým plemenem je Pekingsk&ý pal&ácov&ý ps&ík, Pekin&éz. Druh&ým plemenem, mnohem mlad&š&ím, je Japonsk&ý chin.&&&& &V Avestě, knize o hrdinech je cel&á č&ást věnov&ána plemenům psů i s jejich charakteristikami. Biblick&ý Star&ý z&ákon připom&ín&á 30 př&íběhů se psy a jen 2 z nich nemaj&í negativn&í smysl. Nen&ávist dř&ívěj&š&ích lid&í ke sv&ým nepř&átelům - Egypťanům a Ř&ímanům, kteř&í psy využ&ívali k boji, byla přenesena i na zv&ířata. Pohrdav&é chov&án&í ke psům s sebou neslo i křesťanstv&í. V Byzancii je v&šeobecně zn&ám&á ikona s vyobrazen&ím svat&ého Kry&štofa s hlavou psa - podle legendy Kry&štof prosil Boha o ps&í hlavu, aby neviděl kr&ásu d&ívek při k&áz&án&í. V Isl&ámu je pes přez&íranou bytost&í. V předkolumbovsk&ých kultur&ách Ameriky byla plemena psů velmi atraktivn&í. Jejich so&šky, kter&é byly nalezeny při vykop&ávk&ách v Mexiku, svědč&í o jejich uct&ív&án&í. Často byl a je pes u n&árodů Oce&ánie v jihov&ýchodni Asii použ&ív&án ke kulin&ářsk&ým &účelům. V Asii žije pes &š&ástečně spolu s lidmi, dost&áv&á j&ídlo ze stolu sv&ého p&ána, ale nepou&št&í se do domu a nejev&í se jako př&ítel člověka. Nadbytek opu&štěn&ých psů ve městech během 20. stolet&í vedlo k jejich zdivočen&í, sjednotili se do smeček a maj&í tvrdou hierarchii. Žij&í často v les&ích spolu s vlky.&&&& &V křesťansk&ých zem&ích středn&í Evropy existuj&í region&áln&í odli&šnosti ve vztahu ke psům. Velkou roli tu hraje i n&áboženstv&í. Oddanost psů je pops&ána v islandsk&ých s&ág&ách, např. S&ága o Olafu Trigoesenovi) i v legendě o velik&ém psu kr&ále Artura Kavala. Na kontinentě převl&ádali lovečt&í psi, kteř&í byli odchov&áv&áni v mnoh&ých v&ýznačn&ých rodin&ách. Smečky zdivočel&ých psů č&ítaly sto i tis&íce psů. Pes byl pokl&ád&án za vděčn&ého ryt&íře a př&ítele člověka. Psi byli ceněni jako nevoln&íci. Ve Francii ve 12. stolet&í je zn&ám&á př&íhoda psa, kter&ý chr&ánil sv&ého p&ána před vrahy jako prav&ý ryt&íř.&&&& &Čern&ým psům, stejně jako kočk&ám, se př&íč&ítalo spojen&í s ď&áblem. Tato legenda byla aktu&áln&í je&ště v 18. stolet&í, kdy v Goethově trag&édii Faust vystupuje Mefistofeles v roli čern&ého pudla. V polovině stolet&í zač&ín&á historie legend&árn&ího plemene a z&áchran&áře, psa z kl&á&štera svat&ého Bernarda v Alp&ách, bernard&ýna.&&&& &V Rusku doch&áz&í ke &šlechtěn&í hlavně dom&ác&ích psů. Prvn&í vyobrazen&í loveck&ého hon&íc&ího psa se objevuje v Sofijsk&ém chr&ámu v Kyjevě, datuj&íc&ího se do 11. stolet&í. Tito psi měli cenu cel&é vesnice. Z rusk&ých plemen stoj&í za to připomenout předev&š&ím chrty, loveck&é a hon&íc&í psy a laiky, často chovan&é v křesťansk&ých hospod&ářstv&ích. Na&šly se tak&é četn&á svědectv&í o &"medvěd&ích psech&", velk&ých a odv&ážn&ých, kteř&í byli vy&šlechtěni pro lov mědvědů v 19. stolet&í. V rusk&ém folkloru je pes vždycky př&ítelem hrdinů, kter&ým zachraňuje život. Slovo &"sobaka&" pře&šlo do rusk&ého jazyka z tatar&štiny a znamen&á rv&áčstv&í, bojovnost, odv&ážnost, což toto slovo vskutku nastiňuje.&&&& &V 17. stolet&í se v mnoh&ých evropsk&ých zem&ích rozv&íj&í chovatelstv&í psů, a to předev&š&ím v Anglii a Německu. Objevuj&í se m&ódn&í plemena, obzvl&á&ště dekorativn&í. V 17. a 18. stolet&í při&šli v Evropě a Rusku do m&ódy mal&í pokojov&í ps&íčci, tj. bi&šonci, mopsi, lv&íčci (Tenerifs&ý ps&ík). Na poč&átku 18. stolet&í již můžeme hovořit o služebn&ím v&ýcviku psů. Car Petr I. měl v obdob&í v&álek u sebe vždy psa. V 19. stolet&í nast&áv&á velk&ý n&árůst jednotliv&ých druhů plemen. V Evropě zač&ínaj&í psi pom&áhat při ochraně hranic. Zač&ínaj&í tak&é vznikat ochrann&é spolky zv&ířat. Jako prvn&í se objevuje Kr&álovsk&á společnost na ochranu zv&ířat ve Velk&é Brit&ánii. V průběhu 20. stolet&í se psi objevuj&í ve vojensk&é a policejn&í službě, na celnic&ích, doprov&áz&í slep&é lidi, pom&áhaj&í invalidům. Psi se roz&šiřuj&í ve městech, mezi středn&í vrstvou obyvatelstva. Objevuje se snaha ze psa udělat životn&ího př&ítele.&& &&&&&& |
|