Povídka číslo: 27, Kategorie: Drama
Deník
Sedím ve své ordinaci a přemítám nad dnešním dnem, již od časného rána se mi v ordinaci střídá pacient za pacientem a dveře jsou v neustálém pohybu. Po náročném dni, který mě stál hodně energie si můžu konečně dovolit trochu oddychnout. Zasedám za svůj prostorný psací stůl a začnu se bezúčelně prohrabovat poštou a dokumenty. Napadá mě že bych měl ráno říci hospodyni aby mi tu neuklízela, protože pak nikdy nemohu nic najít. Konečně nacházím to co hledám. Jak to jen paní Hofmanová říkala?
Muž který zásilku donesl byl již velice starý a přál si abych se na jeho věc podíval brzy, že mě jistě zaujme. Nechtěl se nechat odbýt ani po tom, co mu hospodyně řekla že mám tolik práce, že ani nevím kde mi hlava stojí a jistě se nebudu zaobírat nějakou prapodivnou věcí, a že to jistě počká. Muž se však nenechal odradit a s přáním hezkého dne a pozdravení ji vrazil balíček do ruky a spěšně odešel. Paní Hofmanová se ani nestačila zeptat na jméno, protože než se vzpamatovala a stihla dojít ke dveřím muž již zmizel z dohledu. A tak přidala balíček zabalený v zažloutlém papíru do stohu pošty k vyřízení a dál se jím nezaobírala. Držím zásilku v rukou a přemýšlím co by v balíčku mohlo být, vypadá to podle tvaru snad na nějakou knihu, a tak mě napadá hned několik variant. Snad to byl nějaký málo známý nebo dokonce neznámí autor, který si myslí, že mě kniha zaujme a já mu pomůžu ji zviditelnit. Nebylo by to poprvé ani naposledy co bych četl bludné slátaniny o lidech se dvěma hlavami, obřím mravenci, nebo příběh listonoše, který zbohatl když roznášel poštu. Takové blbosti!
Zahledím se na na čekající administrativu, rozdělané případy i mé vlastní nedokončené myšlenky, které se kupí na mém psacím stole a čekají na vyřízení, nebo dokončení. Chvíli přemýšlím, bloumám očima po pokoji. Nakonec si beru papír a začnu načrtávat schéma, ale nemohu se vůbec soustředit mou pozornost stále upoutává žlutý balíček odložený na židli. Nedá mi to a znovu ho beru do ruky, snad když uvidím nějaký originální nadpis typu život jednorožce v dnešní společnosti se budu moci konečně soustředit na svoji práci. Jelikož se venku začíná stmívat musím rozsvítit lampu a zatáhnout závěsy. Konečně můžu roztrhnout papír, v kterém je kniha zabalena s nevšední trpělivostí a pečlivostí. Vykoukne na mě kniha vázaná v kůži, teprve teď když se dívám na zažloutlé stránky popsané křivým a přece úhledným rukopisem si uvědomuji že to není žádný rukopis začínajícího autora, ale deník pasažéra z potopené lodě Neptun někdy před padesáti lety. Vzpomínám si, že před několika měsíci se v Paříži objevil muž, který si dělá nárok na titul a bohatství jednoho z pasažérů právě této lodi a domáhá se spravedlnosti, která zjistí příčinu nehody a zajistí aby viníci byli řádně potrestáni. Deník je to poslední co bych čekal. Teprve teď jsem si všiml, že mi z papíru vypadl dopis nejspíš od muže, který sem balíček donesl.
Je zde velice stručně napsáno:
Doufám, že díky tomuto deníku se podaří objasnit skutečný pachatel, kvůli kterému zemřelo na moři při nešťastné plavbě dne 28. září tolik nevinných lidí a nevinní nebudou muset trpět následky jeho hrůzného chování.
Podpis na dopisu chyběl a tak si myslím, že autor chtěl zůstat anonymní. Deník mě začíná čím dál víc zajímat, odkládám tedy práci, kterou jsem se chystal dnes udělat a beru ho do rukou. První část začíná v přístavu při nakládání zásob a zboží, dne 18. září.
Zrovna nastupuji na obchodní loď nesoucí hrdý název Neptun. Rozhodl jsem si svoji plavbu náležitě užít, jsem na lodi poprvé a i když ostatní myslí že je několikadenní plavba kolem ostrovů a pak dále až do nových kolonií celkem nudná mě prostupuje nadšení. Cestuji jak jinak než se svou matkou, je to obdivuhodná žena plná energie s kterou dokáže rozkazovat a vyžádat si respekt u ostatních, někdy z ní jde dokonce strach, ale bývá také sklíčená, trpěla už tak mnoho, a v takových chvílích je mojí povinností ji chránit. Matka je výjmečná žena, která mě vede a pomáhá mi určovat směr.
Začínám být nedočkavý a nervózní matka mi poručila dát pozor na zavazadla, která se mají naložit, bojím se co mi řekne až příjde a vše bude zde na svém místě jako když odešla . Nevím si rady, vždy mi říká co mám dělat a tak tu jen sedím, čekám na ni a myslím na plavbu.
Kapitán na můstku se jeví jako sympatický džentlmen, ale slyšel jsem o něm, že mívá často halucinace a vyžaduje splnění někdy naprosto nesmyslných a nemožných příkazů. Také se prý často zavírá do své kajuty, kde se schovává před lidmi snad jako by se jich bál a obviňoval je že se proti němu spikly. Zbytek posádky i cestujících mi nepříjde příliš zajímavá, posádka se skládá až na dva plavčíky přibližně mého věku ze samých ostřílených mužů, kteří mají za sebou již mnoho podobných cest a mají tak přesně rozdělené úkoly a každý ví co dělat. Mladí plavčíci vypadají horlivě a nedočkavě. Nesměle si prohlíží kapitána a snaží se zavděčit. Vypadají komicky jak sem tam leští podlahu a po oku sledují cestující, díky čemuž se všude pletou jen pod nohy.
Konečně si mě všimla i matka, která do teď zařizovala nějaké nedostatky, které byli v její kajutě. Poručila nějakým námořníkům odnést naše zavazadla a mě s lehkou výčitkou a úsměvem řekla že nejsem vůbec samostatný, ale že se nemusím bát, že vše zařídí. Chvíli před vyplutím jsme se ještě shromáždili na hlavní palubě, kde nám byla představena posádka kapitán i ostatní cestující, teprve teď jsem si všiml podivného muže stojícího bokem od osatních, jako by mu jedinou společnost dělala jeho tlemící se jednooká kočka. Když si však všiml jak na něj hledím, nezaujatě se mě otázal „co tak čumím„ a s mumláním o nějakém mase, hnilobě a špíně se odebral někam do hlubin podpalubí. V téhle chvíli jsem byl naprosto rozhodnut se veškerým konfrontacím s tímto člověkem vyhnout obloukem a dál se nezajímal o jeho existenci.
Teprve později jsem se náhodou dozvěděl že ten člověk je naším kuchařem. A to když si plavčíci povídali o jeho podivných praktikách. Popisovali jak ho přistihli když fascinovaně hleděl na svoji mrtvou kočku, která již několik dní hnila v sudu mezi výkaly a špínou. Byl natolik fascinován, že si jejich přítomnosti vůbec nevšiml.
Několik dní se pak nemluvilo na palubě o ničem jiném než o tom jak s radostí rdousí zvířata a jak je fascinován smrtí. Po tomto zážitku jsem byl pouze utvrzen v tom, že bude lepší se tomuto člověku vyhýbat.
Dařilo se mi to až do osudné noci, kdy mě vzbudilo ze snu volání o pomoc a ohlušující zvonění. Hned jsem si uvědimil, že zvonění znamená poplach, ale chvíli trvalo než mi došlo, že také mě hrozí nějaké nebezpečí, pak už jsem váhal jen chvíli vrazil do vedlejší kajuty, kde byla matka. Ta mi hned dala jako vždy jasné instrukce, kabát, cennosti a záchrannou vestu. Stále jsem nechápal co se vlastně děje a ovládala mě panika. Když jsem vyšel z kajuty následujíc matku došlo mi, že někde hoří, vzduch byl těžko dýchatelný a všude sálal žár.
Snažil jsem se držet matky, ale uvízl jsem v úzké uličce, kde se tlačilo několik lidí. Ještě jsem stačil postřehnout jak unášena davem křičí, ať se dostanu na hlavní palubu, že tam se sejdem. Zůstal jsem bezradně odříznut od východu a na podlaze se začala objevovat první voda. Ve chvíli kdy jsem si uvědomil, že oheň není jediným nebezpečím jsem nadobro propadl panice a sesul se k zemi. Z kajuty vedle mě se začínal valit kouř a vzduchu stále více ubývalo, najednou mě někdo popadl a já s pocitem jako v mlze jsem cítil, že mě napůl nese a napůl vleče na palubu. V okamžik kdy jsme tam dorazili, jsme zjistili, že čluny zhořeli a my jsme prakticky jediní pasažéři skoro potopené lodi.
V dálce se houpal jediný osamocený člun a tak jsme se rozhodli zkusit štěstí a doplavat k němu. Přišlo mi jako věčnost než jsem se konečně přehoupl přes bok lodi a zjistil, že zde nikdo není. Hned jsem vzal do ruky pádla a začal veslovat k lodi. Bylo však již příliš pozdě jediní, koho jsem našel byli na rozeklané kládě kapitán s kuchařem.
Stále jsem však doufal, že najdu matku a tak jsem stále vesloval kolem. Kuchař, který se tvářil jako kdyby slavil fascinovaně hleděl do hlubin oceánu a mluvil o smrti. Ten den jsem nemohl spát a když jsem konečně usnul zdál se mi sen, o tom, že jsem sám na břehu, když v tom ke mně příjde starší žena a začne mě hladit, pak mě však chytí a hodí do propasti, kde se zabiji. Vzbudil jsem se časně nad ránem a zjistil, že jsou všude kolem nás rozesety trosky. Chtěl jsem navázat hovor a tak jsem začal vyprávět svůj sen, jediný kdo mi odpověděl byl kuchař a to tím že jemu se zdá nejčastěji o smrti, krvi, vraždách a mrtvolách. Tak skončil taky můj pokus o nějakou komunikaci, jediné na co jsem se ještě zeptal bylo, kde jsou ostatní čluny, a když mi kapitán nevybíravým způsobem oznámil, že žádné jiné čluny nejsou, nadobro jsem se zhroutil. Dny pak už plynuli ani nevím jak a kolik jich bylo, protože mi splíval jeden s druhým.
Hlavní slovo měl vždy kapitán nesnesl, že by neměl pravdu, přisvojil si absolutní moc a jeho slovo znamenalo poslední soud nade vším. Rozhodování kdo nás povede nebylo těžké a jiné řešení nebylo ani přípustně, já si připadal bez matčina vedení neschopný a tak jsem uvítal novou autoritu, kuchař žil pouze minulostí a kapitán by nesnesl vedení někým jiným....
Otáčím žlutou stránku, ale list je prázdný deník končí nedokončenou větou a já se mohu pouze domýšlet jak jejich cesta končí. Přemýšlím co všechno mi řekl ten kousek zapsaný v deníku, jaký význam a roli měli postavy v jeho příběhu. Muž který mi donesl balíček možná čekal víc, ale rozluštění otázky kdo zavinil požár si z této krátké zprávy netroufnu.
Venku začíná svítat, za pár hodin se začne čekárna plnit pacienty a tak si myslím že je nejvyšší čas jít se trochu prospat. ...
Autor: Kukacka
Přidat komentář (0) >>> |
Datum vložení: 04.12.2007 000 18:08 / Zhlédnutí: 78550 / Bodovalo: 26 lidi
Počet získaných bodů: 81 / Aktuální pořadí: 0 / Počet bodů za den: 3.38 |
|