Krátké povídky: detektivky, thrillery, drama, sci-fi, horor, romantické a ostatní.

přidat povídku

Kategorie povídek: Řadit povídky dle:
Zkuste závratnou kariéru spisovatele.
Napište krátkou povídku a pošlete nám ji, ať si ji naši návštěvníci přečtou a ohodnotí ji.
Povídka číslo: 50, Kategorie: O mazlíčcích

Můj kamarád Ben

Jednoho krásného podzimního rána jsem se rozhodla vydat k jezeru. Bydlíme v krásné a malé vesničce, nemáme sousedy, všude kolem jen les a žádní přátelé. Jezero se stalo mým přítelem. Mám ráda tu krásnou vodu a zvířátka, která v ní žijí. Sedla jsem si na kraj a nohy ponořila do studené vody. Zima se přibližuje úděsnou rychlostí a na vodě je to poznat. Slyšela jsem kroky. Lekla jsem se a vyskočila na nohy. Po té ledové vodě jsem ani necítila, že stojím. , Hej!' Ozvalo se z vysoké trávy. , Co tam děláš?' Lekla jsem se známého hlasu. Z vysoké trávy vylezl můj otec. , Chceš abych tě trefil?' Výhružně se na mě podíval. , Plašíš mi zvěř. Jdi domů.' Okamžitě jsem se otočila utíkala domů.

Večer se táta vrátil. Na jídelní stůl hodil dvě zastřelené kachny a šel si lehnout. Bylo mi těch zvířat líto. Už odmalička jsem se bála tátové pracovny, kde měl vyvěšené své trofeje. Maminka ho za to nenáviděla, nemohla si zvyknout na ten smrad a podivný pocit. Ale jeho zálibu v lovení mu nemohla odepřít. Nemohla jsem dlouho usnout. Převalovala jsem se v posteli a přemýšlela jsem jaký by byl život ve městě a s přáteli. Jediného člověka široko daleko, kterého znám, je pan Hrubý. Bydlí kousek za lesem. Chodívám mu tam krmit slepice a ovce. Hlavním důvodem mé časté návštěvy je však jeho pes Azor. Je to krásný hnědo-bílý Pointr. Pan Hrubý je myslivec. Pod jeho vládou jsou lesy v širokém okolí. Můj táta je jeho něco jako podřízený. Má plné právo lovit v jeho rajonu. Lovení je tátova největší záliba, proto tráví v lese všechen čas. Mě s sebou nebere, prý bych mu plašila zvěř. Jsem ale ráda, buď bych mu tu zvěř plašila nechtěně a nebo naschvál. Konečně jsem chytila tu správnou vlnu a usnula jsem.

Ráno mě probudil šrumec v přízemí. Ihned jsem šla zjistit co se stalo. Táta doslova lítal po kuchyni a zuřil. Máma jenom seděla na židli a přihlížela. Když jsem sešla ze schodů a táta mě uviděl, jak zděšeně koukám, vyšel ze dveří a silně za sebou zabouchl. , Mami, co jsem provedla? ' , Ty nic lásko, to jenom tátovi volal pan Hrubý, že mají v revíru pytláka.' Odpověděla mi a šla vařit oběd. No tak to je konec, pomyslila jsem si. Měla jsem hroznou chuť vydat se do lesa a pomoci panu Hrubému a tátovi ho hledat, ale on by mě nikdy s sebou nevzal. Stačilo by jenom najít stopu, abych se tátovi jednou pro vždy něčím zavděčila. Moc ráda bych mu udělala radost.

Věčer před spaním jsem o tom hodně přemýšlela, už jsem se chtěla rozhodnout, že nastávající den půjdu k jezeru a počkám si. Budu tam čekat třeba celý den, jen abych něco vypátrala. V tom mé myšlení překazilo klepání na dveře. , Tati?' Nevěřila jsem svým očím. Ve dveřích stál táta se svým přátelským úsměvem, který jsem už u něj dlouho neviděla. , Tati stalo se něco?' , Ne, jen si jdu s tebou promluvit.' Odpověděl. , Vím že ráda chodíš k jezeru, ale musím od tebe slyšet, že tam alespoň týden nepůjdeš. Pytlák je přímo v našem revíru, může být u jezera, nebo přímo za naším domem. Chci aby jsi zůstala tady doma.' Po těchto slovech bylo mé rozhodnutí definitvně zamítnuto. Celý nastávající den jsem tedy proseděla doma a pomáhala mamince.

Ještě toho dne se táta vrátil z lesa podezdřele brzo. Bouchnul za sebou dveřmi a hnal se do kuchyně, kde jsem byla já a maminka. Chytnul mě pevně za rameno a přitlačil ke zdi. Bolestí se mi do očí nahrnuly slzy. Nevěřícně a zmateně jsem se na něj zadívala, byl celý rudý. , Jaktože jsi nebyla dneska doma?! Tobě včera nestačilo to moje varování?! Proč jsi mě neuposlechla a šla k tomu jezeru?!' , Ale tati, já tam nebyla přísahám.' Odpověděla jsem a nevinně se na něj podívala. Táta se podíval na maminku. , Ona tam opravdu nebyla, byla celý den tady se mnou.' Odpověděla s vystrašeným výrazem na tváři. Tátovy ruce povolily. Sklesle usedl na židli a nechápavě střídal pohled na mě a na maminku. Potom rychle vyskočil ze židle a vyletěl ze dveří. Naštvaně jsem si hladila rameno a vzdychala. Maminka přistoupila ke mě a objala mě. , Ach zlatíčko, pokud jsi u toho jezera nebyla ty, tak kdo teda? '

Nastávající den byl táta u pana Hrubého. Vysvětlil mu, co se včera stalo a pan Hrubý byl zděšen. , Byl jsem mu tak nablízku, mohl jsem ho chytit a měli bychom pokoj.' , Ale jak víte, že to byl on? Mohlo to být nějaké divoké zvíře.' Zeptal se pan Hrubý. , Jsem si naprosto jistý.' Odpověděl táta. V podvečer se vrátil domů a šel do mého pokoje. Ležela jsem v posteli a četla si knihu. Táta pomalu otevřel dveře a vešel do pokoje. Slyšela jsem jak jde k mé posteli, odložila jsem knížku a zmateňě se na něj podívala. , Tati? Potřebuješ něco?' , Ne, jen si jdu s tebou promluvit. Poslyš, mrzí mě jak jsem na tebe včera vyjel, pochop, já myslel že jsi mě neposlechla. U toho jezera mi mohlo jít o život, ale já pevně věřil, že jsi tam ty a tak jsem se nebál. Včerejšek mě mrzí a chtěl bych pro tebe něco udělat. Mám takový návrh. Vím, že tu v okolí kromě pana Hrubého nikdo nebydlí a že ty nutně potřebuješ nějakého kamaráda. Co kdybych ti dovezl psa? Slyšel jsem, že nějaké rodině ve městě se narodila štěňátka nějaké lovecké rasy. Jsem myslivec a stejně jako pan Hrubý psa potřebuji. Moje podmínka je, aby to bylo plemeno lovecké, jméno a jak s ním naložíš bude na tobě. Ale musíš se o něj starat a cvičit ho!' , Tati, dík, moc ti děkuju!' Objala jsem ho a měla obrovskou radost. Budu mít konečně kamaráda a bude jen můj.

Další den jsem netrpělivě čekala až se vrátí táta z lesa. Bála jsem se, že zapoměl a nebude o ničem vědět. Táta přišel v 16:30hod. Jen co mě uviděl, začal přes celou místnost hulákat, že byl ve městě a ptal se na našeho psa. Měla jsem obrovskou radost, ani jsem nemohla mluvit. Jen jsem netrpělivě čekala, až táta řekne, kdy si pro něj pojedeme.

Nastal onen den. Ráno jsem vztala z postele a slyšela bouchání v kůlně. Rychle jsem se šla podívat co se tam děje. Táta se na mě usmál jen co jsem vešla do dveří. V ruce držel kladivo a opíral se o velkou boudu, která mu zabrala nejspíš celou noc. Byla jsem šťastná a tátu objala. Přesně v poledne jsem už přešlapovala přede dveřmi a čekala až táta doobědvá a vyjde ven. Konečně se dveře otevřely. Šel pomalým krokem k autu a jeho výraz na tváři naznačoval, že ještě váhá nad naším činem. Sedla jsem si dozadu do auta a táta nastartoval. Vyrazili jsme do města a já se už nemohla dočkat. Když táta zastavil u jednoho domu na kraji města, povzdychl si. Vystoupili jsme z auta a táta šel zazvonit na zvonek. Jen co se ozvalo cinknutí uslyšeli jsme štěkot psa. Otevřela nám moc milá paní s úsměvem na tváři a jeden z jejích psů se na mě vrhl. Olízl mi tvář, očichal tátu a pak jen odběhl hlouběji do domu. Paní se nás zeptala jestli si jdeme pro štěňátko. Táta potichu odpověděl a popošel dále. Držela jsem se těsně za ním a rozhlížela jsem se okolo. Všude na zemi byli kousky papírů a potrhané věci. Začala jsem váhat, jestli jsme na to připraveni a jesli to byl dobrý nápad. Paní nám uvolnila cestu a řekla ať jdeme dále. Potom nás vedla přes obývací pokoj a přes kuchyň až do zadní místnosti, která měla pootevřené dveře. Táta se šoural pomalu za ní a zpomalil na tolik, že jsem do něj zezadu narazila. Zeptala jsem se ho, jestli je v pořádku. Odpověděl mi, že ano, ale že má podmínku. Řekl, že ten pes bude venku v boudě. Ani se mu nedivím, nepořádek tu byl všude. Paní otevřela dveře od zadní místnosti a já jsem zůstala stát s otevřenou pusou. Vedle dveří byl pes, co nás přišel přivítat a na konci místnosti ležel pelech s fenkou a čtyřmi malými štěňátky. Chtěla jsem utíkat k pelechu,ale pes mě zastavil štěkáním. Hansi dost! Lehni! Zařvala paní na psa a ten rázem zmlkl. Klidně se běž podívat, řekla mi. Přistoupila jsem k pelechu a pohladila si první štěně. Fenka vrtěla ocasem a olízla mi ruku. Štěňátka si pečlivě hlídala. Táta se přišel taky podívat. Paní nám postupně podávala štěňátka a říkala nám, které je zadané a které je pes či fenečka. Barvy měli všichni stejné. Ve vrhu byli dvě fenečky a dva pejsci. Podívala jsem se váhavě na tátu a ten mi vpálil do očí odpověď, že jsme si přišli pro psa. Vzal neomaleně do ruky jednoho psíka a pořádně si ho prohlídl, potom vzal druhého. Moudře se na oba zadíval a pak jen beznadějně prohlásil, že mezi nimi není rozdíl a tak je mu to jedno. Já jsem taky nevěděla kterého, oba byli tak stejní, ale jeden zvítězit musel. Položila jsem je tedy oba zpět do pelechu a poodstoupila od něj. Táta se na mě nechápavě zadíval, myslel si, že jsem si to rozmyslela. Nastalo ticho. Rušilo ho pouze kňučení štěňátek. Náhle se moje oči rozjasnili. Jeden z pejsků se v pelechu rozběhl za mnou. Stouplnul si na zadní, předními ťapkami se opřel o kraj pelechu a zakňučel. Jeho stále ještě tupým pohledem na mě zíral. Bylo mi to hned jasné, přiběhla jsem za ním a vzala ho do náruče. Tohohle si vezmen, hrdě jsem prohlásila. Táta přikývl a já odešla ven do auta. Táta ještě domlouval pár věcí s paní a potom nasednul do auta a podíval se na zadní sedadlo na mě a psíka. Když chtěl nastartovat, vykřikla jsem: Počkej! Na něco jsem zapoměla! Položila jsem štěně na sedadlo a vyskočila ven z auta. Paní už pomalu zavírala dveře, ale já ji ještě doběhla a zabránila jí v tom. Paní, prosím, co je to vlastně za rasu? Řekla jsem. Paní se na mě usmála a odpověděla mi: To je Německý krátkosrstý ohař, děvenko. Usmála jsem se a poděkovala. Rychle jsem se vrátila do auta a objala štěně. Copak že to máme za hlídače? Zeptal se s úsměvem táta. Ohaře táto, Německýho. Táta se na mě zamyšleně podíval. Vzdychla jsem a řekla: Bude vypadat podobně jako Pointr pana Hrubého. Táta se jen pousmál a vyrazili jsme.

Doma na nás čekala maminka. Uvítala nás u dveří a představila se našemu novému přírustku. Pohladila ho a ukázala mu jeho nový domov. Byla jsem unavená z té cesty, štěňátku se v našem autě moc nelíbilo, měla jsem s ním co dělat. Posadila jsem se u stolu a vzpoměla si na jednu zásadní věc. Jak se bude jmenovat? Zeptala jsem se mámy a táty. Táta si přisedl ke mě a přemýšlel. Ani po chvíli jsme nepřišli na nějaké vhodné jméno. Mě už přemýšlení přestalo bavit, tak jsem si hrála se štěňátkem. Táta měl hlavu v dlaních a breptal si jména. Maminka tomu jen přihlížela. Po chvíli jsem volala na štěně různé přezdívky. Sedla jsem si zpátky ke stolu a zavolala na štěně: Ty bakule jedna! Štěně pozvedlo uči a dokymácelo se ke stolu. Táta vyskočil a zařval: Bak! Já jsem nechápavě pohlédla na tátu. Táta měl v očích štěstí a radost. Vysvětlil mi, že jsem na něj zavolala bakule a on přišel, tak proč by se nemohl jmenovat Bak? Pohlédla jsem na štěně a řekla: Budeš náš Bak? Štěně natočilo hlavu doprava. Tati myslím že souhlasí. Usmála jsem se a podívala na maminku, ta spokojeně pokyvovala. Nastal večer a my se měli rozhodnout kam s Bakem. Táta to vzal do svých rukou. Zanesl štěně do kůlny a položil ho do jeho nové boudy. Zavřel dveře a chvíli poslouchal. Když se nic neozívalo, šel si lehnout. Uprostřed noci mě probudilo pískání z kůlny. Zakryla jsem si uši polštářem a pokusila se znovu usnout. Po půl hodině mi táta rozčíleně zaklepal na dveře. Otevřela jsem oči a viděla tátu jak mi ke skříni pokládá smotanou deku a Baka. Když si všimnul jak nechápavě zírám, tak prohlásíl: U toho kňučení a škrábání se nedá spát, chtěla jsi psa, tak se nevyspi ty, a ne my s maminkou! Zabouchnul a štěně začalo opět kňučet. Vyskočila jsem z postele a běžela ke štěněti. Baku, copak tě trápí? Štěně začalo vrtět ocáskem, když mě spatřilo. Posunula jsem deku k mojí posteli a uložila Baka. Lehla jsem si a počkala až usne, potom jsem usnula i já.

Ráno jsem se chtěla podívat na Baka jak pode mnou hezky spinká. Ale jakmile jsem se naklonila nad deku, byla prázdná. Vyděsila jsem se a rychle vyskočila na nohy. Baku? Kde jsi? Potom jsem uslyšela zakňučení. Odhrnula jsem svoji peřinu a tam ležel natažený Bak. Usmála jsem se a řekla: Lumpe! Jak ses semka dostal? Začala jsem mu masírovat bříško a on nadšením vzdychal a protahoval se. Maminka mě volala na snídani. Sešla jsem s Bakem v náručí do kuchyně a táta se mě naštvaně zeptal: Tak co? Jaká byla první noc? Zlomisrdně se na mě podíval. , Skvělá'. Odpověděla jsem. , Bak mě hlídal.'

Po obědě jsem začala štěně venku zaučovat co smí a nesmí. Taky jsem mu představila naše slepice. Baka hrozně moc zajímaly, ale ony z toho nadšené nebyli. Po pár vytrhaných peřích jsem si to rozmyslela a radši zavedla štěně do místnosti na svačinku. Jakmile se štěně dosyta najedlo, napadlo mě, že bych ho mohla představit panu Hrubému. K večeru jsem tedy vyšla. Měla jsem v úmyslu přijít domů za světla a tak jsem si pospíšila a zkrátila si cestu přes jezero. Kolem jezera bylo podivné ticho, až strašidelné. Voda se leskla v zapadajícím slunci a hladina byla kliďnoučká. Bak skákal z vody na břeh a z břehu do vody jak pominutý. Když ho zaujala žabka, hledala jsem ho asi 15 minut v lese a na poli. U jezera jsem ho chytla a radši dala na vodítko. Bak strašně zdržoval, takže jsem k panu Hrubému přišla skoro za tmy a bála jsem se návratu domů. Pan Hrubý otevřel dvěře a Azor na mě radostí skočil. , Přišla jsem vám někoho představit.' Prohlásila jsem a Azor zpozornil mého Baka. Pan Hrubý Azora radši přidržel, protože měl strach, aby si ho nespletl s králíkem. , Hezké štěňátko. Typuji na Německého ohaře. Krásná rasa je to, dokonce větší než Pointer. To bude lovec. Dobře jste učinili, bude nám s otcem pomáhat.' Azor si Baka očichával a po chvíli ho mohl pan Hrubý pustit, protože Azor se začal převalovat na záda. Bak po něm skákal a olizoval ho. Po chvíli jsem zase vyrazila. Pan Hrubý měl obavy mě pustit domů samotnou, ale jelikož měl zrovna návštěvu tak si odchod nemohl dovolit. Vydala jsem se tedy na cestu. U jezera už kvákali žáby a zpívali kobylky. Bylo to tam strašidelnější než kdy jindy. Baka zajímalo úplně všechno, takže jsem často odbíhala pro něj k jezeru a zase zpátky. Vlezli jsme do vysoké trávy. Tento úsek nikdy nikdo neposekal, takže tu nejde vidět ani na krok. Najednou jsem uslyšela šramot. Táhl se přímo za mnou. Přeběhl mě mráz po zádech. Bak začal kňučet a stahoval ocas. Dostala jsem strach a klekla jsem si mimo trasu do trávy. Najednou Bak štěkl a já mu chytla tlamu a přitiskla se k zemi. Klepala jsem se strachy. Kroky ustaly a začali se ztrácet. Potom jsem slyšela kroky po břehu a šplouchání ve vodě. Popadla jsem Baka a vystřelila z trávy. Utíkala jsem, jak nejrychleji to šlo. Doběhla jsem k domovu a vyrazila zděšeně dvěře. Maminka se lekla a upustila talíř. Udýchaně jsem spadla na zem, Bak se mi vysmekl a otřepal se. , Co se stalo? Co je ti?' Maminka ke mě překvapeně běžela. , K-kde je táta?' Vykoktala jsem ze sebe. , Táta je v terénu, povolali ho, protože se začalo dít něco u jezera a v lesích kolem něj. Vyrazil těsně před chvílí.' , Musím tam jít!' Vykřikla jsem. , Mami, já vím že jsem neměla, ale zkrátila jsem si cestu přes jezero a on tam byl!' , Kdo on?' Maminka se na mě udiveně podívala. , P-pytlák!' Maminka ztrnula strachy, potom se ale uklidnila a řekla: , Neboj se, mají psy, zbraně, určitě už ho chytli. Musel to být jeden z nich.' Tyto slova mě ale neuklidnila. V noci jsem se stále probouzela a měla jsem noční můry.

Další den jsem se nedočkavě ptala táty, jak to probíhalo předchozí večer. Táta byl skleslý, neměl dobré zprávy. , Když jsme dorazili, pytlák už tam nebyl, muselo ho něco vyděsit.' Zarazila jsem se a došlo mi to. To Bak, ten ho vyděsil, štěkl. Pytlák si asi myslel, že už po něm jdou. To já, já ho vyděsila. Překazila jsem myslivcům plán. V duchu jsem si přemýtala otázky,ale tátovi jsem se neodvážila to říct. Odpoledne jsem se vydala na průzkum i s Bakem. Sivce jsem měla z jezera strach, ale překonala jsem ho. Řekla jsem si, že když jsem jim ho vyplašila, půjdu po něm sama a svou chybu napravím. Tajně jsem si s sebou vzala tátův fotoaparád, který už dlouho nepoužíval. Jen jsem doufala, že ještě bude fungovat. U jezera jsem si vlezla zase do vysoké trávy a Baka přivázala nedaleko ke stromu. Zapnula jsem fotoaparát a čekala. Když zacházelo sluníčko, já i Bak jsme usnuli. Slyšela jsem zvuky, ale nevěděla jsem jestli jsou ze snu nebo se táhnou od hladiny jezera. Otevřela jsem oči, Bak kňučel a štěkal zároveň. Zaostřila jsem na jezero a viděla jsem jak se u hladiny něco semlelo. Voda stříkala na břeh a ozívaly se podivné a stašidelné zvuky. Lekla jsem se a omylem stiskla spínač a děj vyfotila. Když jezero a krajinu kolem oslepil blesk ze starého fotoaparátu a nastalo ticho, vyskočila jsem na nohy, zaběhla pro vyděšeného Baka a utíkala domů. Doma jsem udýchaně vyvolávala fotku a se strachem v očích se ohlížela kolem sebe. Maminka ani táta nebyli doma. Když se fotka vyvolala, zděšeně jsem spadla na zem. Na fotce byl jasný důkaz, že u jezera došlo k bitce mezi jelenem a nějakým velkým černým psem. Když jsem si uvědomila k jakému nebezpečí jsem až došla, málem to se mnou seklo. V hlavě mi naskočilo několik záhadných otázek. Co když žádný pytlák není? Co když je to jen zatoulaný pes, který zabíjí zvěř pro potravu? Mají myslivci vůbec důkaz, že vraždí pytlák? Celou noc jsem nad tím přemýšlela a došla k závěru, že musím vedět všechno o tom co se u našeho jezera děje. Hned časně z rána, když maminka s tátou ještě spali, jsem sebrala znovu odvahu a vyšla k jezeru, ale tentokrát bez Baka, který byl z předešlého dne ještě hodně vyklepaný. Když jsem došla ke břehu, opatrně jsem se přiblížila k místu včerejšího zápasu. Všude byla rozhrabaná hlína. Jezero mělo načervenalou vodu a krev z jelena se usazovala ve velkých psích stopách. Přebíhal mi z toho mráz po zádech. Vytvářela jsem si v hlavě příběh, měla jsem pocit, že jsem bleskem psa vyděsila a jakmile necítil nebezpečí, tak se vrátil a odvlekl si svou kořist do lesa. Došla jsem k myšlence, že přes den se nic dít nebude, tak jsem se vrátila zase zpět domů a celý den jsem si hrála s Bakem.

K večeru před západem slunce jsem měla plán, jak se dozvědět více. Bak čekal doma přivázaný u boudy a já jsem se vydala k panu Hrubému pro informace. Došla jsem k němu domů a začala ho už ve dvěřích zpovídat. , Ale děvče, copak tě to napdlo? Ty si vážně myslíš, že stačíš na pytláka sama?' Divil se pan Hrubý. , Ale pane Hrubý, já myslím, že o žádného pytláka nejde, ale jen o zatoulaného psa.' Snažila jsem se mu vysvětlit. , Máte nějaké důkazy o tom, že se jedná o člověka? Nějaké stopy, nebo nastražená oka? Nebo prostě jen v lesích mizí jeleni a srny?' , Jak jsi na to mohla jen přijít?' Pan Hrubý zůstal nevěřícně stát ve dveřích. Ještě dlouho jsme si o té záhadné věci povídali. Až slunce pomalu zalézalo za stromy, zvedla jsem se ze židle, poděkovala a vydala se domů. Šla jsem lesem, na nic nemyslela. Začínala být už tma a já pomalu špatně viděla na cestu. Chyběla mi ještě čtvrtka cesty. Měla jsem strach jít kolem jezera, tak jsem to vzala oklikou, která trvala dýl. Jakobych zapoměla, že se v těhle lesích pohybuje něco o čem vím jen já a nemám u sebe věrného Baka. Vyšla jsem na mýtinku a už se radovala, protože mi chyběl jen kousek trasy. Najednou za mnou zakřupala větev. Pomalu jsem se otočila a na kraji mýtinky se leskli dvě zelené oči. Lekla jsem a začala nenápadně kráčet dále ve směru. Hlasitě jsem dýchala a tekl ze mě pot. Ty zelené oči byli odě mě sice velkou vzdálenost, ale i tak jsem byla vyděšená. Když jsem tak neomaleně našlapovala a dívala se za sebe, omylem jsem zakopla o kmen a rozplácla se na zemi. Rychle jsem se postavila na nohy a ve tmě hledala kde jsou ty zelené oči. Při mé smůle se oči velmi rychle přiblížily a já s křikem popadla odvahu a utíkala přes mýtinku směrem domů. Za sebou jsem slyšela běh psa. Když už jsem viděla světla našeho domu, něco mi zabránilo v rozhledu. Ztratila jsem rovnováhu, lekla jsem se a hlavou narazila do stromu. Ztratila jsem vědomí. Vím, že jsem nespala, motala se mi hlava a já nemohla nic dělat. Tělo mi ztuhlo a neposlouchalo mě. Oči jsem měla přivřené a slyšela jen šumění a svůj dech, ale i dech někoho jiného. Byla zima, hrozná zima, ale najednou jakoby mě někdo zakryl dekou a bylo mi teplo. Probudili mě až sluneční paprsky. Otevřela jsem oči a zvedla se. Na hlavě jsem si mnula ošklivou bouli a pěstmi bouchala do stromu, který mi v běhu přerušil cestu. Potom se mi ale vracelo to, co se vlastně stalo. Začínala jsem si uvědomovat proč jsem vlastně běžela. V hlavě se mi promítaly vidiny z noci, kdy mě honí dvě zelené oči. Vyskočila jsem na nohy a začala se prohledávat, jestli se mi něco nestalo, jestli mi něco nechybí. Když jsem přešla na nohy a sklonila se, leknutím jsem uskočila. V místech kde jsem ležela, byli rozházené černé chlupy a vytlačené místo do hlíny. To místo bylo zcela jasné. Uvědomila jsem si, že ten záhadný pes ležel celou noc vedle mě a zahříval mě. Nechápala jsem. Vždyť mě mohl sežrat? Byla jsem přece bezbraná a v bezvědomí, tak proč si lehl vedle mě a zahřál mě? Oprášila jsem ze sebe ty chlupy a došla ten kousíček domů. Bála jsem se co mi na to řekne maminka a táta. Když jsem otevřela dvěře, maminka mě se slzami v očích objala. Táta seděl s rukama v klíně a když mě uviděl usmál se. , Moc se vám omlouvám, byla jsem u pana Hrubého a pak se vracela domů, ale asi jsem někde usnula.' Podívala jsem se na jejich obličeje a bylo mi jasné, že mi to ani jeden z nich nevěří. , Táta ke mě doběhl a chytl mě křečovitě za ruku. Začal po mě řvát, ale pak jeho hlas ustupoval a začínal pomalu litovat, když viděl mojí vyděšenou tvář. Posadila jsem se a táta naproti mě. Svým pohledem po mě bádal, jakoby se domáhla pravdivé odpovědi. Potom mu oči sjeli na bouli a vyděsil se. , Vím, že to pytlák není.' Řekla jsem tlumeným hlasem. , Cože jsi to řekla?' Divil se táta. , Myslím, že to pytlák není, myslím, že je to jen zatoulaný pes. Byla jsem včera u pana Hrubého abych se o tom pátrání po pytlákovi dozvěděla více. Nemáte žádné důkazy, že jde o člověka.' Po tomhle projevu zůstal táta strnulý s pootevřenou pusou. , Tu bouli mám, protože mě včera ten pes pronásledoval, když jsem se vracela domů. Utíkala jsem a narazila do těch stromů před naším domem.' Maminka ke mě přisoupila a zděšeně se mě zeptala: , A co ten pes?' , Celou noc mě zahříval, ležel vedle mě.' Usmála jsem se na tátu a na maminku. Táta se chytil za hlavu a maminka zděšením polkla. , Tak ty mi chceš tvrdit, že v revíru není pytlák, ale jen nějaký výplot tvé fantazie?!' Úsměv mi klesl. , Neříkej mi, že pes zpořádá denně jelena, troufne si i na vůdce největšího stáda srn u nás a pak tě náhodou potká v lese a místo aby si tě vytahoval párátkem z tesáků tak tě celou noc zahřívá?!' Táta začal pomalu zvyšovat hlas, který přešel až v křik. Potom praštil do stolu pěstí a začal pochodovat po místnosti. , Věděla jsem, že mi to nebudete věřit.' Řekla jsem polohlasem. Potom jsem se zvedla ze židle a rozhodla jsem se, že už dál trpět nebudu. , Ty mi totiž nikdy nevěříš!' Zakřičela jsem na tátu a ten se udiveně podíval. Potom jsem za sebou bouchla dveřmi a vyběhla na mýtinku, kde jsem zažila nezapomenutelný zážitek.

Pokračovala jsem z mýtinky ke kraji lesa a ostražitě koukala po stromech. Asi neco ve mě věřilo, že ten záhadný pes není nebezpečný a člověku by neublížil. Pochodovala jsem kolem mýtinky a nespustila jsem oči z tmavého lesa. Potom jsem si sedla na pařez a čekala. Hodiny ubíhali a na mýtince začala být velká nuda. Myslela jsem na Baka, co asi teď dělá? Myslí na mě taky? Po chvíli, kdy jsem blouznila v myšlenkách, se ozval výstřel. Lekla jsem se, že jsem spadla z pařezu a zůstala ležet na zemi. Výstřel se stále vracel ozvěnou. Ležela jsem přitisknutá k zemi asi 10 minut a třásla jsem se strachy. Až po té jsem se odvážila zvednout hlavu a přes pažez sledovat okolí. Po chvíli zašustila tráva u lesa a já spatřila muže s puškou. Chodil pomalu, našlapoval tiše a byl velmi ostražitý. V jednu chvíli jsem myslela, že je to myslivec, ale neměl jak mysliveckou zbroj, tak oblek. Jeho oblečení bylo potrhané a byl špinavý, asi aby lépe splynul. Zakryla jsem si rukou pusu, aby neslyšel mé hlasité dýchání. Poté se cosi šustlo v trávě nedaleko od něj. Muž zbystřil a namířil na to místo pušku. Pečlivě jsem čekala co se bude dít dál. Když se začal s puškou k místu přibližovat, za jeho zády se objevil ten černý pes a štěkl. Hrklo ve mě. Muž se otočil a než stačil namířit, pes zaběhl do lesa. Otočil se tedy zpět do místa a hrábl rukou do trávy. Jednou rukou vytáhl za kůži malé černé štěně a hodil ho do kabele co měl opřenou o pažez. Potom se ohlídl po černém psovi a když měl jistotu, hrábl do trávy podruhé a vytáhl další dvě. Hodil je surově k tomu prvnímu, vzal tašku a se stále namířenou zbraní před sebou vyšel k lesu. Vyskočila jsem na nohy a teď mi teprve došlo o co tady jde. Proto ten pes tolik lovil. Měl to pro svá štěňata! Šla jsem opatrně za tím mužem. Sledovala jsem ho až na konec lesa. Za lesem byla rozsáhlá louka, přes kterou muž také pokračoval. Ušel několik kilometrů a já mu byla pořád v patách. Zašel do dalšího lesa, v těhle místech jsem ještě nikdy nebyla. Uprostěd tohohle lesa byla chalupa. Muž došel až k ní a sedl si na lavičku. Schovala jsem se za strom a pozorovala ho. Potom vytáhl z kabele jedno štěně a položil ho na pařez. Z kapsy vytáhl nůž a chtěl ho položit na krk štěněte. To už jsem dále nevydržela a vyskočila z poza stromu. , Tak tohle vám nedovolím!' Zakřičela jsem na něj. Muž se lekl a upustil nůž. Běžela jsem ke štěněti a vzala ho do náruče. , Jen přes mou mrtvolu!' Řekla jsem mu s vražedným pohledem. , Kde se tady bereš?! Tady nemáš co dělat!' Začal na mě řvát. , Sledovala jsem vás, všechno jsem viděla, vím, že jdete po tom psovi. Chtěla bych po vás jen vysvětlení a abyste těm štěňatům neubližoval.' , Vysvětlení?' Podíval se na mě zklamaným výrazem a sednul si na lavičku. , Tak vysvětlení.' Zamumlal. , Ty štěňata zabít musím! Nikde by je nekoupili, není to čistá rasa. A co se týče toho psa, ten byl donedávna můj, než jsem ho vyštval.' , Jak se jmenuje?' Zeptala jsem se ho. , Jmenuje se Rita.' Odsekl. Sedla jsem si k němu a začala ho vyspovídat. , Ale víte, že ten pes je v lesích, kde nemá co dělat? Loví tam naši zvěř, můj otec je myslivec. Myslel, že máme v revíru pytláka. Já jsem zjistila, že vlastně nejde o člověka. Co vám ten pes vlastně udělal?' , Ten pes? Pro mě zhřešil.' Odsekl. , Zhřešil? A čím?' Nechápavě jsem se ptala. , Zemřela mi manželka, tady v tom domě. Její poslední slova byla, abych se o Ritu postaral. Já nemám peníze, ani obživu pro sebe, natoš pro psa. Řekla, že s ní potíže nebudou. Ale ona mi utekla a když se vrátila, měla břicho jak bagr. Napřed jsem si myslel, že šla na lov a že mi nic nenechala, ale pak mi došlo, že mi přidělala starosti tím, že otěhotněla s nějakým venkovským čoklem! Copak já bych se uměl postarat o nás dva a ještě o štěňata! Tak jsem ji vyhnal. Střílel jsem po ni, až utekla. Kdyby to někdo věděl, jaký jsem člověk, že vyštvu psa kvůli štěňatům, ukazovali by si na mě. Tak jsem se je vydal všechny zabít.' Muž sklonil hlavu do klína a mě to bylo líto. , Ale ty štěňata za nic nemůžou.' Řekla jsem. , Třeba byste je dobře prodal. Toho psa jsem viděla, dokonce mě zachránil před prochladnutím. Je to statný velký pes. Myslím, že by taková štěňata chtěl každý.' , Myslíš?' Podíval se na mě muž smutně. Znám člověka, který by mi s nima pomohl. Ale vy mi za to slíbíte, že Ritu necháte být a kdyby se k vám náhodou někdy vrátila, že ji přijmete zpět.' , To ti slibuji, děkuji.' Řekl muž s úsměvem na tváři a vytáhl mi štěňata z kabele. Celou cestu přes lesy a pole jsem kráčela jako hrdinka a štěňata se kutálela za mnou. V duši jsem ale doufala, že se neoběví Rita, mohla by mi štěňata zase vzít a pak by je v lesích postříleli myslivci. Rita ale asi vycítila, že už je vhodná doba na to, aby šla štěňata svou cestou a tak se neukázala.

Došla jsem k domu pana Hrubého a zaklepala, ale ozval se jen štěkot Azora. Pan Hrubý šel nejspíš do města na poštu. Začínala jsem mít pocit, že tohle dobře nedopadne. Nevěděla jsem o nikom jiném, kdo by mi s tím problémem pomohl. Musela jsem tedy jít domů a všechno říct tátovi a jen doufat, že bude mít zlaté srdce a pomůže mi. Došla jsem k našemu domu a bak mě přivítal. Potom si začal hrát se štěňaty. Otevřela jsem pomalu dveře a táta zrovna seděl v kuchyni a jedl oběd. Přisedla jsem k němu a chvíli ho pozorovala. Když zjistil, že mé oči na něj neustále míří, položil vidličku a upřel na mě pohled. , Copak chceš?' Zeptal se milým hlasem. , Potřebuji pomoc, ale nejdřív ti řeknu jak jsem odhalila pytláka.' Táta se na mě nechápavě podíval a maminka si k němu přisedla. Vyslechli si celý příběh a když došla slova na konec a já řekla v čem je problém, táta pootevřel pusu. , Ty jsi mu zabránila, aby je zabil?' Netušila jsem, jak to táta myslí. , A-ano.' Vykoktala jsem. Táta se podíval na maminku a řekl: , Asi bych udělal to samé. Nemohl bych se dívat jak je zabíjí, na to nemám jak srdce, tak žaludek.' Maminka se usmála. , Dobře, dovezu tě do města a spolu něco vymyslíme. Každopádně doufej, že je někde prodáme.' Řekl táta a já je dovedla ven ukázat štěňátka. Bak byl proti nim vysoký a skákal kolem nich jak pominutý. Černá chlupatá štěňátka se po dlouhé cestě sotva držela na nohách. Tátovi se očividně hned zalíbila a dokonce z nich byl nadšen. Po chvíli jsme vyrazili do města a uprostřed dlouhé ulice začali chodit a štěňátka ukazovat lidem. Lidi se nám pomalu začínali vyhýbat. Táta to viděl černě a už ho bolely nohy. Ulicí jsme došli až na konec, kde byla budova, kterou táta dobře znal. Byla to úřední budova pro myslivce a zrovna zkončilo jednání, takže z budovi vycházeli skupinky myslivců. Táta zbystřil a dostal dobrý nápad. Byl mezi myslivci známý a oni mu věřili. Pobídl mě ať jdu za ním. Došli jsme ke skupince u vchodu do úřední budovy. Když si ho myslivci po chvíli všimli začali na něj ukazovat a zdravili ho jako člena rodiny. Táta jim začal představovat štěňata a doporučoval je. Pak dal slovo mě. Myslivci na mě upřeli pohled. , Noo jsou to skvělí psy.' Začala jsem. , Mám s jejich matkou dobrou zkušenost, je to křížené plemeno, ale myslím, že pro myslivce velmi užitečné. Tento pes bude velký a ochotný cokoli udělat pro pána. Byla jsem svědkem, jak sám zabil jelena.' Po této větě se na sebe myslivci podívali a nechápali. , Zabil sám jelena? Tak pokud je to vaše dcera, tak ji věřím stejně jako vám.' Prohlásil ten nejstarší z nich. Vzal do ruky jedno ze štěňat, prohlédl si ho a pak řekl: , A cena?' Táta stuhl a přemýšlel, já ho ale zachránila. , Kolik dáte ze dva vlčáky v jednom?' Usmála jsem se a celá skupina myslivců se začala nahlas smát i s tátou. Nejstarší z nich vytáhl peněženku a podal mi z ní 10 000,-. Ruku mi pak zakryl, což znamenalo, že tato cena je jistá a žádné výmluvy. Potom mi pošeptal, že jestli mluvím pravdu a on bude spokojen, tak mi pošle cenu za dva vlčáky. Usmál se a hrdě odešel se štěnětem v podpaží. Po chvíli začala být o štěňata hádka. Každý ho chtěl a kdo nabídl víc, vyhrál. Po hodině jsme odcházeli s tátou a rukami plnými peněz. Po cestě domů se táta tvářil, jakoby ho celkem mrzelo, že už ty štěňata neuvidí. Doma jsme došli ke konečné částce, která činila 45 000,-. Maminka se u té hromády peněz rozbrečela. , Ale ten člověk si to zaslouží.' Prohlásila jsem. Vzala jsem hromádku peněz a začala je skládat. Táta z nich vytáhl jednu tisícikorunu a dal ji mě do kapsy. , To máš za odvahu.' , Díky.' Usmála jsem se na něj a vykročila směrem k chalupě v dalekém lese.

U neznámého muže jsem klepala každý den, ale nikdy mi nikdo neotevíral. Chodila jsem s penězi sem a tam a stejně vždycky skončili doma pod polštářem. Takto ubíhal den za dnem, měsíc za měsícem. Domů mi chodili dopisy od myslivců se samou chválou. Psali mi o nejlepším psu, kterého kdy měli. Vše co jsem jim tehdy řekla byla pravda. Potvrdili mi to. Chodily mi fotografie, na kterých byli Sára, Robin a Wolter v akci a také s medailemi ze soutěží. Byla jsem moc šťastná a hrdá. V jedné obálce jednou přišlo 10 000,- od myslivce, který si vzal jako první štěně se vzkazem: Opravdu dva vlčáci v jednom, děkuji. Bak rostl jak z vody. Nedávno přepral ve hře Azora a přerostl ho. Bak byl poslušný a táta na něj byl hrdý, moc mu v práci pomáhal.

Po uplynulých šesti měsících jsem se opět vydala k chalupě v lese, tentokrát mě doprovázel Bak. Jako každý den jsem zaklepala, ale tentokrát se v domě něco pohnulo. Dvěře se otevřely a ven vyšel muž. S úsměvem na tváři přivítal mě i Baka. , Něco pro vás mám.' Řekla jsem. , Chodila jsem k vám každý den, ale nikdy jste mi neotevřel.' , Já vím.' Odpověděl muž. , Neměl jsem čas, našel jsem si práci, abych nás uživil.' , Nás?' Zeptala jsem se. , Co to pro mě máš?' Odsekl. , Tohle.' Řekla jsem a podala jsem mu obálku. Když ji muž otevřel, poklesla mu ústa a musel si sednout, aby se nezhroutil. Z obálky vytáhl 54 000,- a nevěřil vlastním očím. , Tohle je cena za štěňata, která jste chtěl zabít.' Muž jen zíral a neodpovídal. Potom vyskočil a se slzami v očích mě objal. , Teď jim dám, co jen budou chtít a potřebobat.' Řekl. , A komu?' Nechápala jsem. , Jim.' Odpověděl a vyvedl z domu dva velké černé chlupaté psy. , Rita!' Zakřičela jsem. , To není Rita.' Upozornil mě. , To je Sylva a Rebeka.' Usmál se. Nechápavě jsem na něj zírala. , Rita mi před třemi dny umřela v náručí.' Odpověděl. , To co jsem ti onehdy slíbil, jsem dodžel. Rita se ke mě hned druhý den vrátila a donesla mi tyhle dva lumpy. Štěňata nebyla tři, ale pět. Našel jsem si práci abych se o ně postaral. Rita zemřela stářím a nechala mi tu po sobě památku.' , To je dobře.' Pronesla jsem a usmála se na muže. , Doma se zalíbili i tátovi, myslím, že pak litoval, když jsme je prodali.' , Víš co?' Řekl muž. , Já teď udělám něco pro tebe. Vem si ode mě na památku jednoho z nich. Budou ti připomínat jak dobrý čin, tak Ritu a mě.' Usmála jsem se a pobídla Baka. , Tak co Baku? Chceš mít doma kamaráda? S kým si budeš hrát, hmmm?' Bak vyštěkl a začal oba psy očuchávat, po chvíli ale bylo jasné, že Rebeka mu padla do oka. Domů jsem kráčela tedy se dvěma psy. Celou cestu z Rebeky Bak nespustil oči. Doma jsem váhala jak to rodičům říct, ale doufala jsem, že budou rádi. Táta i máma Rebeku pěkně přivítali a tátá si ji hodně oblíbil. Od toho dne má táta mysliveckého psa i domácího lovce. S Bakem chodí po lese a kontroluje zvěř a s Rebekou chodí na výstavy a soutěže. Já jsem spokojenější jak kdy jindy a jen doufám, že se v našem lese neukáže už nikdy žádný pytlák, nebo černý pes bez pána.

...


Autor: Nikol Hirnerová




Přidat komentář (0) >>>

Datum vložení: 22.09.2008 v 06:17 / Zhlédnutí: 52017 / Bodovalo: 65 lidi
Počet získaných bodů: 243 / Aktuální pořadí: 0 / Počet bodů za den: 30.38
Průměrné hodnocení: Můj kamarád Ben
Průměrné hodnocení:
3.74 z 5
(65 hlasů)
Vaše hodnocení:
1 2 3 4 5
(5 bodů=nejlepší)

(1-10) (11-19) >> další >>




Navigace: A B C Č D E F G H I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž VŠE


Podpořte nás · Kontakt· Kniha návštěv · Hry online · Games online
Copyright (c) 2017 by CELÝSVĚT. Všechna práva vyhrazena!
Kontaktní e-mail: celysvet(zav)email.cz





IQ test online

Recepty online

Hry online

Test Jasnovidce

Výukový slovník English
Svátek má  Petr a Pavel, zítra Šárka