Zabil jsem Sváťu

&... abyste rozuměli. Sv&áťa je dřevěn&á v&ážka, kterou mamka dostala od kolegů v pr&áci k narozenin&ám, hrozně na ni lp&í (nech&ápu proč, je naprosto k ničemu a m&á děsně vykulen&é oči) a m&ám zak&áz&áno na ni sk&ákat. Obvykle vis&í v ob&ýv&áku u okna, jenže dneska se musela kvůli nějak&ému li&štov&án&í oken sundat. Sv&áťa nehybně ležel na stolku v ložnici. Opatrně jsem se k němu přibl&ížil, aby si nev&šiml on, ani mamka... a hop mu na krk. Statečně jsem ho shodil. Ležel d&ál nehnutě, chtěl jsem ho dorazit, jenže jsem zaslechl z ob&ýv&áku ten protivn&ý hlas: &'Chilli!?! Co tam děl&á&š?&' Při&šel jsem se uk&ázat do ob&ýv&áku, jako že nic... co bych asi tak mohl dělat. Přesto se &šla pod&ívat a když viděla toho nudn&ého &'dřev&áka&' na zemi, zvedla ho a položila zp&átky na stůl. Chv&íli jsem nab&íral s&íly na nov&ý &útok a pak vyrazil! Tentokr&át ž&ádn&é mazlen&í, &šel jsem rovnou na věc. Lev&ým h&ákem jsem ho chtěl shodit na zem, jenže co se nestalo!!! Nějak se mi zamotaly ty &šňůrky, jak za ně vis&í u stropu, mezi pacičky a ne&štěst&í bylo na světě. Chtěl jsem Sv&áťovi ut&éct, ale on mě s hrozn&ým rachotem pron&ásledoval až do kuchyně. Běžel jsem pod stůl, cestou povalil dvě židle, abych mu znemožnil hladk&ý průchod, ale on mi byl st&ále v pat&ách. Pokou&šel se o mě infarkt. Nakonec mě pustil. Když jsem se pak rozhl&édl, nevěřil jsem vlastn&ím oč&ím. Jsem brut&áln&í vrah! V ložnici ležela hlavička a zadeček. V půlce kuchyně pak rozlomen&é prav&é kř&ídlo. Zabil jsem Sv&áťu! Srd&íčko mi tlouklo a hrozně jsem se klepal. &
Najednou sly&š&ím kroky. Mamka jde pomst&ít Sv&áťu! &
Když viděla tu spou&šť, začala se sm&át, vzala mne do n&áruč&í a uklidňovala mě. &
Vzpamatoval jsem se až za tisk&árnou, kam jsem se schoval, kdyby n&áhodou ne&šel Sv&áťa oživit. &
&
... na&štěst&í &šel a j&á přežil bez vět&š&í &újmy na zdrav&í :o)&&&& &