Jak jsi jen mohl???

&&&Jak jsi jen mohl ???&& &&&

&Když jsem byla &štěň&átko, zabavila jsem tě svou hravost&í a rozesm&ávala jsem tě. Naz&ýval jsi mě sv&ým děť&átkem a přes mnoh&é rozkousan&é boty a jin&é pohromy jsem se stala tv&ým nejlep&š&ím př&ítelem. Vždy, když jsem byla zlobiv&á, pok&ýval jsi nade mnou prstem a zeptal jsi se: Jak jsi mohla?! - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na z&áda a po&škr&ábal na bř&í&šku. &&&&

&
&Moje v&ýchova k čistotnosti trvala trochu d&éle, než jsi předpokl&ádal, protože jsi byl hrozně zanepr&ázdněn&ý, ale spolu jsme to zvl&ádli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulen&á v posteli k tobě, naslouchaj&íc tv&ým tajemstv&ím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže b&ýt lep&š&í. Chodili jsme na dlouh&é proch&ázky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mně jsi dal jen kornoutek, protože pr&ý zmrzlina nen&í dobr&á pro psy) a dř&ímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj př&íchod domů na konci dne. &&&

&
&Postupně jsi začal tr&ávit v&íc času v pr&áci a byl jsi zanepr&ázdněn svoj&í kari&érou a v&íc času jsi věnoval hled&án&í lidsk&ého partnera. Ček&ávala jsem na tebe trpělivě, utě&šovala tě, když jsi měl zlomen&é srdce a byl jsi zklaman&ý. Nikdy jsem ti nevyč&ítala &špatn&é rozhodnut&í, vždy jsem nad&šeně v&ítala tvůj př&íchod domů a radovala jsem se s tebou, když jsi se zamiloval. Ona, teď tvoje žena, nen&í pejskař - ale i tak jsem j&í přiv&ítala v na&šem domě, snažila jsem j&í projevit svou n&áklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem &šťastn&á, protože ty jsi byl &šťastn&ý. Potom při&šly děti a j&á byla vzru&šen&á spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a t&éž jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se ob&ávali, že by jsem jim mohla ubl&ížit a j&á jsem tr&ávila vět&šinu času zavřen&á v jin&ém pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale byla jsem se zajatcem l&ásky. Když vyrostly, stala jsem se jejich kamar&ádkou. Vě&šely se na mou srst a tahaly se za ni nahoru, na sv&é vratk&é nožičky, strkaly mi prst&íky do oč&í, zkoumaly moje u&ši a d&ávaly mi pusinky na nos. Milovala jsem to v&šecko okolo nich a jejich dotyk - přestože tvůj dotyk byl teď takov&ý ojediněl&ý - a kdyby bylo třeba, br&ánila bych je vlastn&ím životem. Vkr&ádala jsem se do jejich postel&í a poslouchala jejich tr&ápen&í a tajn&é sny a spolu jsme čekali na zvuk tv&ého auta na př&íjezdov&é cestě. &&&

&
&B&ývaly časy, že když se tě zeptali, jestli m&á&š psa, ty jsi vyt&áhl z peněženky moj&í fotku a vypr&ávěl si jim o mě př&íběhy. V posledn&ích letech už jen pov&í&š ano a změn&í&š t&éma. Už nejsem tvůj pes, ale jen pes a rozčiluj&í tě v&šecky v&ýdaje na mě. Teď m&á&š velkou pracovn&í př&íležitost v jin&ém městě a ty a oni se budete stěhovat do bytu, kde nen&í dovolen&é m&ít zv&ířata. Udělal jsi spr&ávn&é rozhodnut&í pro svoji rodinu, ale byly časy, kdy j&á jsem byla tv&á jedin&á rodina. Byla jsem vzru&šen&á z cesty autem, ale když jsme přijeli k zv&ířec&ímu &útulku, bylo tam c&ítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil si pap&íry a řekl dvěma žen&ám, kter&é si mě přeb&íraly: V&ím, že j&í najdete dobr&ý domov. Pokrčily ramenem a věnovaly ti bolestn&ý pohled. Poznaly re&álnost um&ístěn&í psa ve středn&ím věku, i když s pap&írama. Musel jsi vyprostit prsty tv&ého syna z m&ého obojku, když křičel Ne, taťko! Pros&ím, nenechej je sebrat m&ého psa! A j&á jsem měla o něho starost. Jakou lekci jsi mu to pr&ávě dal o př&átelstv&í a věrnosti, o l&ásce a zodpovědnosti a o &úctě k cel&ému životu? Rozloučil jsi se se mnou popl&ác&án&ím po hlavě, vyhnul jsi se m&ému pohledu a zdvořile si odm&ítl vz&ít si můj obojek a vod&ítko. Posp&íchal jsi, protože jsi měl nějak&ý term&ín a teď m&ám jeden i j&á. &&&

&
&Když jsi ode&šel, ty dvě mil&é pani řekly, že jsi pravděpodobně o v&šem věděl několik měs&íců dopředu a neudělal jsi ž&ádn&ý pokus naj&ít mi nov&ý domov. Potř&ásly hlavou Jak jenom mohl?&" Věnuj&í n&ám tu v &útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabit&ý rozvrh dovol&í. Krm&í n&ás, samozřejmě, ale moje chuť k j&ídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdř&ív jsem vyskočila a posp&íchala ke vchodu vždy, když někdo proch&ázel okolo m&ého kotce, doufaj&íc, že jsi to ty, že jsi změnil n&ázor - že to cel&é byl jen zl&ý sen... a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zaj&ím&á, někdo kdo mě zachr&án&í. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upout&án&í pozornosti s hravost&í &šťastn&ých &štěňat, neuvědomuj&íc&ích si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzd&áleněj&š&ího kouta a čekala jsem. &&&

&
&Sly&šela jsem jej&í kroky, když pro mě při&šla na konci jednoho dne a kr&áčela jsem za n&í uličkou do oddělen&é m&ístnosti. Velmi tich&á m&ístnost. Dala mě na stůl, po&škr&ábala za uchem a pověděla mi, abych se neb&ála. Srdce mi bu&šilo v předtu&še toho, co přijde, ale m&íchal se v tom i pocit &úlevy. Zajatec l&ásky ode&šel v př&íběhu dn&í. Jak už to m&ám v povaze, v&íc jsem se strachovala o ni. Břemeno, kter&é nos&í, ji hrozně t&íž&í, a j&á to v&ím stejně, jako jsem poznala každou tvou n&áladu. Jemně mi oholila předn&í nohu a slza stekla dolu po jej&í tv&áři. Obl&ízla jsem jej&í ruku stejně jako jsem byla zvykl&á tebe utě&šovat před mnoh&ými roky. Odborně vsunula jehlu do m&é ž&íly. Poc&ítila jsem p&íchnut&í a studenou tekutinu proud&íc&í do m&ého těla, ospale jsem si lehla, pod&ívala jsem se do jej&ích mil&ých oč&í a zamrmlala jsem bdquo;Jak jsi mohl?&" Možn&á protože rozuměla m&é ps&í řeči, řekla: Je mi to tak l&íto. Popl&ácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to jej&í pr&áce zabezpečit, že půjdu na lep&š&í m&ísto, kde mě nebudou ignorovat, t&ýrat ani zanedb&ávat, a kde se nebudu muset br&ánit - m&ísto pln&é l&ásky a světla, tak odli&šn&é od tohoto m&ísta na Zemi.&&&

&
&A s posledn&ím zbytkem m&é energie jsem se j&í snažila přesvědčit zavrtěn&ím m&ého ocasu, že moje Jak si mohl? nebylo my&šlen&é na n&í. Bylo to určen&é tobě, můj milovan&ý pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. K&éž by ti každ&ý v tv&ém životě prok&ázal takovou věrnost. &
&&&&

&Pozn&ámka autora: Pokud v&ám čl&ánek Jak jsi mohl- vehnal slzy do oč&í tak jako mně, když jsem ho psal, je to proto, že je to př&íběh složen&ý z osudů mili&ónů zv&ířat, kter&é um&íraj&í každ&ý rok v americk&ých &útulc&ích. V&ítan&á je snaha v&šech, co by chtěli čl&ánek d&ál &š&ířit pro nekomerčn&í &účely, pokud připisuj&í pozn&ámku s autorsk&ým pr&ávem. Pros&ím použijte ho na vzděl&án&í lid&í na sv&ých str&ánk&ách, časopisech, na informačn&ích tabul&ích &útulků a veterin&árn&ích o&šetřovn&ách. &
Děkuji, Jim Willis&&