Chování psa v ordinaci

&&CHOVAN&í PSA V ORDINACI&&&&

&(z knihy Psovi př&ítelem v nesn&áz&ích od MVDr. Petra Skalky)&&&

&Do veterin&árn&í ordinace chod&í psov&é různ&í. Psi sebevědom&í, kteř&í se chovaj&í nenuceně, rozhl&édnou se, očmuchaj&í dosažiteln&é předměty a nev&áhaj&í u stolu zvednout nožičku. S takov&ými zv&ířaty neb&ýv&á probl&ém nav&ázat kontakt, podař&í-li se je udržet na m&ístě. Vy&šetřov&án&í přihl&ížej&í sp&í&še zvědavě a vůbec d&ávaj&í najevo, že jsou nad věc&í. Na zvěrol&ékaře se d&ívaj&í blahosklonně a kousnout se ho snaž&í jen v&ýjimečně. M&ám r&ád boxery Jsou to vesel&í a vl&ídn&í psi, s nimiž neb&ýv&á probl&ém naj&ít společnou řeč. Po několika slovech začnou vrtět cel&ým psem a pak se už n&áv&štěva ordinace odb&ýv&á ve vz&ájemn&é shodě. Jednou vstoupil do m&ístnosti star&š&í boxer a t&ázavě se na mne zad&íval. Když jsem k němu zahovořil, zdrženlivě zavrtěl ocasem. Považoval jsem t&ím sezn&ámen&í za dokončen&é a s&áhl směrem k jak&ési bouli, označen&é majitelem za &útvar ke psovi nepatř&íc&í. Vtom po mně boxer čiperně chňapl. Stačil jsem uhnout a vyč&ítavě jsem se pod&íval na rozz&ářen&ého p&ána, kter&ý se vůbec nesnažil psovi v akci zabr&ánit. &"On to vždycky děl&á, pravil ten dobr&ý muž se sm&íchem. Zřejmě celou z&áležitost považoval za test, jak dobře m&á pan doktor vyvinut&ý pud sebez&áchovy.&&&

&&
Jin&í psi se ordinace tak boj&í, že mus&í b&ýt přivlečeni nebo přineseni. Bl&íž&í-li se hmotnost psa hmotnosti majitele, nemus&í se to podařit, a jednodu&š&š&í &úkony, např&íklad očkov&án&í, se pak odb&ývaj&í v ček&árně nebo dokonce před n&í. St&áv&á se totiž až nečekaně často, že subtiln&í d&ívenka vlastn&í sedmdes&átikilovou dogu, se kterou si nev&í rady. Stejně čast&é jsou opačn&é př&ípady, kdy muž s postavou z&ápasn&íka těžk&é v&áhy přinese čivavu či trpaslič&ího jezevč&íka; ti nedělaj&í zpravidla pot&íže. V paměti mně utkvěla ž&ádost droboučk&é d&ívky, abych naočkoval psa, kter&ého tat&ínek drž&í před ordinac&í, neb se ho nedař&í dostat dovnitř. Vy&šel jsem před budovu, kde se statn&ým ovč&ákem z&ápolil drobn&ý p&án. &"Je&ště ne, doktore, varoval a jal se energicky kroutit obojkem. Ovč&ák se je&ště chv&íli zm&ítal, než začal viditelně vadnout. &"Ted&'!&" zavelel muž. &"A rychle, už ho dlouho neudrž&ím!&&&

&Přev&ážn&á vět&šina psů je prostřed&ím ordinace zaražen&á. Chovaj&í se nejistě a vyč&ítavě poul&í oko na sv&ého p&ána, kam je to přivedl a zda je tam nechce nechat. Stav jejich sebevědom&í může b&ýt je&ště umocněn n&áhubkem, na kter&ý psi neb&ývaj&í zvykl&í a jehož nasazen&í berou jako degradaci osobnosti. Pokud ov&šem nedojde k situaci, kter&á se v ordinac&ích zhusta přihod&í: p&án či pan&í postav&í ps&íka na vy&šetřovac&í stůl, odepnou mu obojek, sejmou ko&š&ík, poodstoup&í o krok a z&álibně si hotov&é d&ílo prohl&édnou. Pak vyčk&ávavě upřou oči na pana doktora . . .&&&

&&
N&áhubek na ps&ím čum&áku v ordinaci v&ít&áme. Rozhodně usnadn&í prvn&í kontakt. Je-li chov&án&í psa vstř&ícn&é nebo vyžaduje-li to vy&šetřen&í, vždy ho můžeme nechat sundat, což je snaz&š&í varianta než př&ípad, kdy pes nespolupracuje a majitel n&áhubek s sebou nem&á. Nezb&ýv&á, než z obvazu vyrobit smyčku a s jej&í pomoc&í tlamu zajistit. Probl&émem může b&ýt, když to chovatel neum&í a veterin&áře chce pes kousnout. Postup je n&ásleduj&íc&í: oko z obvazu navl&ékneme psovi na čenich tak, že jednoduch&ý uzel je pod bradou. Dot&áhneme, aby pes nemohl otevř&ít tlamu a za u&šima zav&ážeme. Udržet tlamu zavřenou, k tomu nen&í zapotřeb&í ž&ádn&é velk&é s&íly. Hor&š&í je opačn&ý př&ípad, kdy je třeba udržet alespoň chv&íli tlamu dokoř&án. Pokud to chovatel nesvede domluvou a rukama, děl&á se to pomoc&í dvou smyček, zaklesnut&ých za &špič&áky spodn&í a horn&í čelisti. U velk&ých psů v&šak tento &úkon vyžaduje dobr&ý fyzick&ý fond majitele.&&&

&Občas je potřeba vy&šetřit zv&íře i zespodu a ps&ík si odm&ít&á lehnout. Opět mus&í zakročit chovatel pomoc&í jednoduch&ého hmatu. Postav&í se či poklesne k boku stoj&íc&ího psa. Pot&é uchop&í přes z&áda psa nohy, kter&é m&á bl&íž k sobě. Tahem rukou a tlakem předlokt&í zvrhne psa z&ády na sebe. V&ýsledkem je pes lež&íc&í hřbetem k majiteli. Jeho jedna ruka drž&í spodn&í hrudn&í končetinu a loktem fixuje hlavu. Druh&á ruka drž&í spodn&í p&ánevn&í končetinu a loket fixuje zadn&í polovinu břicha. Nejčastěji v&šak postač&í k drobn&ým z&ákrokům, např&íklad p&íchnut&í injekce, velk&ého psa zaman&évrovat do rohu m&ístnosti tak, aby nemohl couvat a mezi koleny mu přidržet krk. Ruce zůst&ávaj&í voln&é pro eventu&áln&í fixaci hlavy. Mal&é ps&íky je vhodn&é vz&ít do n&áruče. Těsn&ý kontakt s majitelem je uklidn&í a tlapky nemaj&í ve vzduchu oporu.&&&&

&
Nejjednodu&š&š&í je situace, kdy mezi chovatelem a psem panuje ovzdu&š&í vz&ájemn&é důvěry. Potom postač&í kontakt doprov&ázen&ý vl&ídnou domluvou a n&áv&štěva veterin&árn&í ordinace se ve vět&šině př&ípadů odbude rychle a ke spokojenosti v&šech z&účastněn&ých stran.&&&

&Připravila: &&&Klementov&á Hana&&&