Ekvádor (cestopis) (Republica del Ecuador)

K Ekvádoru patří i 900 km vzdálené souostroví Galapágy, kam míří ročně množství turistů.


Název CZ: Ekvádorská republika
Název ENG: Ecuador
Originální název: Republica del Ecuador
Hlavní město: Quito (1 403 000 obyv.)
Počet obyvatel: 13 214 900
Rozloha (km2): 283 560
Hustota osob/km2: 46,6
Umístění: severozápad Jižní Ameriky
Sousedi: Kolumbie, Peru
Úřední jazyk: španělština
Gramotnost: 90,2 %
Náboženství: katolíci (93%), protestanti
Národnostní složení: Ekvádorci (59%), Kečuové (39%)
Politický stav: republika
Členství v mezinárodních organizacích: OSN, ALADI, SELA
Měna: sucre (ECS) = 100 centávů
Časové pásmo: UTC –5, MSK (Moscow Time)
Mezinárodní zkratka: ECU
Doména (internet): .ec
Předvolba (telefon): 00593, 005937, 005934
mobil: 005939
Ekonomika: Patří mezi chudé země. Na HDP se podílí služby 50%, průmysl 34% a zemědělství 16%. Ve službách pracuje 53% obyv., v zemědělství 27% a průmyslu 20%.
Inflace 6%, nezaměstnanost se drží těsně pod 10%, zahraniční dluh 14,5 mld. USD.
Hlavní odvětví ekonomiky: zemědělství
HDP (USD): 45,46 mld.
HDP (na 1 obyv. v USD): 3 300
Vodní plocha (km2): 6 720
Velká města: Ambato, Cuenca, Esmeralda, Manta, Machala, San Lorenzo
Hlavní řeky: Napo, Pastaza, Tigre
Moře: Tichý oceán
Podnebí: na severu tropický pás, který se k jihu postupně mění v savanu
Úhrn srážek: nejvíce na svazích And
Roční teploty: v pobřežním pásu a Amazonské nížině průměrně 25 stupňů; ve vyšších polohách kolem 15 stupňů Celsia (velké rozdíly mezi dnem a nocí)
Reliéf: Široké pobřežní pásmo nížin (50-150km). Na severozápadě průměrně cca 600 m n. m. Ve střední části země se od severu k jihu rozprostírá pohoří And (2200-3000 m vysoké). Nejvyšší vrcholem je již vyhaslá sopak Chimborazo (6310 m n. m.) přibližně ve středu země.
Flora: tropické deštné lesy, savany
Fauna: leguáni, obrovské želvy, morče divoké, lama, různé druhy ptáků (např. kormoráni, 13 druhů pěnkav) a hmyzu
Využití plochy: lesy (58%), pastviny (17%), orná půda (7,5%), ostatní (17,5%)
Zajímavosti (architektura): historické části měst Quito, Loja, Machala, Riobamba, Ambato
Popis státu:
Historie: Do 15. stol. území součástí říše Inků. V letech 1533-34 dobyto Španěly. Od roku 1544 bylo území španělskou kolonií.
Od roku 1563 oblast dnešního hl. města součástí místokrálovství Peru a od roku 1739 součástí místokrálovství Nová Granada.
Roku 1822 svržena nadvláda Španělů a do roku 1830 bylo území součástí Velké Kolumbie. Po té se stalo nezávislou republikou.
Následovalo období revolucí a občanských válek. Země vedla též pohraniční spory s Kolumbií a Peru, které byly zač. 30. let 20. stol. urovnány.
V letech 1941-42 válka s Peru, následně země přišla o velkou část Amazonie.
V 80. letech se vláda snažila o snížení inflace a zahraničního dluhu, leč neúspěšně. Zač. 90. let vláda jednala o odkladu splátek dluhu na 15 let, potvrzení práv původních obyvatel na rozsáhlé území.
Od roku 1992 se země snaží bojovat proti inflaci, zahraničnímu dluhu a o privatizaci státních podniků.
Ekvádor se dělí na 21 provincií. Patří k němu i 900 km vzdálené souostroví Galapágy, se kterým je země spojena pomocí leteckých a lodních linek.
Silniční síť je dobře rozvinutá (mimo oblast Amazonie), od severu k jihu se táhne tzv. Panamerica.
V Ekvádoru se pěstuje převážně káva, kakao, banány, cukrová třtina, palma olejná, dále zelenina a ovoce, kukuřice, ječmen, pšenice, brambory. Chová se skot, ovce, lamy a alpaky. Roste význam lovu ryb. Těží se hlavně ropa a balzové dřevo.
Vývoz: banány, káva, kakao, ryby a ropa
Dovoz: spotřební zboží, stroje
Země má obchodní styky převážně s USA, Kolumbií, Brazílií, Německem, Itálií a Venezuelou.

EKUÁDOR: Očima cestovatele...

OKRUH PERU - BOLÍVIE - PERU - ECUADOR

Délka trvání trasy: 31 dní
Ve dnech: 30.8.1999 - 30.9.1999
Počet členů výpravy: 3
Průměrný věk všech členů: 22 let
Oficiální název výpravy: Expedice za krásami a kráskami střední a jížní ameriky
Peněžní prostředky: Kreditní karty Visa a Mastercard, Americké dolary

Vzhledem k tomu, že tento okruh volně navázal na okruh střední amerikou (Mexico, Belize, Guatemala), tak jsme v 8.00 ráno odlétali z Guatemala City do města San Jose ve státě Costa Rica, a protože jsme tam měli hodinu, tak jsme se chtěli podívat ven. Bohužel nás nepustili na tak krátkou dobu přes imigrační. Další letadlo nám už letělo do Limy.


30.8.1999 Letěli jsme do Limy - hlavního města státu Peru. Přelétali jsme rovník, přistáli do mlhy a strašné zimy. Po výměně peněz na místní soly jsme přejeli taxíkem na autobusák a po marném pokusu (ve volném čase před odjezdem autobusu) najít internet, jsme odjeli do města Pisco jížně od Limy. Z autobusu nás hned odchytili a ubytovali jsme se v dobrém a levném hotelu.

31.8.1999 V 7.00 jsme odjížděli minibusem na pobřeží a rychlým motorovým člunem se jeli podívat na El Candelabro - obrazec vytesaný ve skále (taková vidlička) a nikdo neví k čemu to bylo. Možná jako navigace pro staré kosmické lodi... To už jsme v poláru, šusťákovce a ve všem co máme s sebou, zmrzali. Teď jsme v tropickém pásmu, kolem nás palmy, ale teploty velmi nízké. Takže jsme se ani nedivili, když jsme poté jeli kolem skály otrůvků Islas Ballestas v moři na které žily kolonie lachtanů a veřte nebo ne, tučňáků. To už se jezdí lidi dívat na rovník i na tučňáky! Po příjezdu jsme rozmrzali v hotelu a v poledne jsme jeli do města Nazca.

1.9.1999 Ráno jsme jeli asi dvě hodiny do pouště k hřbitovu kmene Nasca - Chauchillo. Protože to je na troud vyschlá země, tak autobusek jel kudy se mu chtělo, ale skoro se nedalo dýchat, jak ten mikroprach lezl dovnitř vozidla. Bohužel všechny hroby byly vykradené(každý hrob byl 6 metrů pod zemí, takže to musela být v 50 stupňových vedrech celkem fuška vykopat). Vykrádači hrobu kradli hlavně hábity, ve kterých byly mumie zabaleny a na černem trhu se jeden takový hábit prodává za 20 000 dolarů a sběratelé v americe pak tyto odkupují pašované za 50 000 dolarů, takže přiští rok bereme lopatu a krumpáč a .... to je jen žert, hroby bychom totiž asi težko sami našli, jsou totiž zasypané šestimetrovou vrstvou písku, takže kopat jen tak náhodně to by byla pakárna. Po cestě zpět jsme se zastavili ve výrobně zlata. Všechno od těžby rudy, až po filtraci zlatých šupinek se tam dělá ručně. Za celý den vydělá celá továrna 20 dolarů. Z 60 kilogramů rudy se získá šílenou dřinou cca 2 gramy zlata. Pak jsme se šli ještě podívat jak původní indiáni vyráběli keramické nádoby a sošky. Po obou prohlídkách nás dovezli k malému letišti odkud jsme si prohledli z jednomotorového letadla Nazca lines (obrazce vytvořené v poušti). Bylo to užasné, akorát jak nesnáším jízdu autobusem, tak nesnáším lety malým letadlem, takže jsem trpél celou jednu hodinu ve vzduchu. Pohled to byl úžasný, ale samotné obrazce byly zklamáním (bodejť ne, za jednu letenku jsme dali 50 dolarů, takže jsme čekali, že to bude o něco větší. Taky se ti indiáni mohli více snažit, když to stavěli.). Letadlo bylo opravdu malé, že jsme se museli rozdělit a každý letěl sám. Prostě jenom pilot a napřed nemocný Pavel, pak jsem si let odtrpěl já a létat s otevřeným oknem zase tak brzo nebudu. Pod náma obrovská rozloha poušti zvrásněná milióny vyschlými strouhami (prší tam přestně tři hodiny v roce a to vydatně a najednou, takže pak jsou všude potoky vody) a tu a tam na rozloze 525 km čtverečních jsou vyskládané obrazce jako opice, kolibřík, kosmonaut, triangulační přístroj. Vše je staré přes 2000 let. Nějaké ženské to tam zkoumají celý svůj život a na nic nepřisly k čemu ty obrazce byly. My jsme si nad tím přeleteli jednou a došli jsme k závěru, že vlastně vedle každého obrazce je absolutně rovná velká plocha ve tvaru ostroúhlého rovnoramenného trojúhelníku a na užší straně je často velký skok, takže to byly strartovací a přistávací plochy pro ufouny a dráhy měli značené obrázkama, takže jejich kontrolní věž třeba zahlásila: "Ufo přistávající z Marsu v 15.00 hodin roku pozemského -112 má přistát na dráhu pavouka a ufoun viděl pavouka a veděl, že má runway volnou. Po doletu z letadla jsme sedli na autobus ve 14.00 a do 3 do rána jsme jeli do 2 největšího města Peru - Arequipa. Taxík nás odvezl na hotel.

2.9.1999 Další den ráno jsme posnídali (zase to kuře z rýží - tady se musím zmínit vlastně o tom co jíme. Tady vzhledem k naší chabé španělštině a už ani s tou se tady člověk nedomluví, protože úřední jazyky tu jsou tři: španělština málo, Aymara - indiansky jazyk a Kechua - velmi rozšířený indiánský jazyk absolutně nepodobný jakémukoliv nám známemu jazyku. Takže jediný druh jídla víme jak se řekne kuře z rýží a toho už máme plné zuby.), chytili taxíka ať nás hodí na autobusák a koupili si lístek do města Puno ležícím na jezeře Titicaca a zjístili, že nám to jede až v 18.00 večer, takže jsme zase taxalem dojeli do internetového střediska. Jinak je tu daleko více možností vyžití volného času: a) zajet do nejhlubšího kaňonu na světě, ale to trvá 2 dny, b) vylézt si jednu šestitisícovku (přestně 6075 metrů nad mořem) a nebo c) si zajet na divokou vodu na rafty kousek odtud. Vzhledem k časové tísni a nevybavenosti na horské výsupy, i když tato hora je klasifikována jako nejjednodušeji vylezitelná šestitisícovka na světě. Jezero Titikaka je nejvýše položené jezero na světě a nejvetší jezero jížní ameriky.

3.9.1999 Po dojezdu do města Puno asi v 5 ráno jsme si řekli, že platit hotel to nemá cenu a protože místní indiáni jsou čilí, tak už nám nabídli lístky na loď odjíždějící v 8.00 ráno na plovoucí ostrovy Uros (floating islands) na jezeře Titikaka. Bylo pěkně frešno (zima) a tak jsme si zaběhli do města a podařilo se nám sehnat hotel (hotstal Europa) za slušný peníz s tím, že chtěli zaplatit až za tu další noc, tak jsme tam parkli batohy, chvíli poleželi a v 7.40 nám přímo před hotel přijel autobusek, abychom si neničili svoje nožičky a odvezl nás do přístaviště. Pořád zima. Jezero Titikaka ležíci ve výšce 3800 metrů a s délkou 170 kilometrů je největší a nejvýše položené jezero jížní ameriky. Loď měla motor o síle tak motorky značky Fichtl, takže jsme jeli jako z hnojem, ale asi za dvě hodinky jsme dojeli k unikátním ostrovům. Místní indiáni si z rákosu vybudovali takové velké pontony, na kterých mají rákosové budky a v tom žijou (po důkladnem zkoumání rákosových chýší jsme oběvili dovedně maskované televizní antény a solární kolektory, takže už i na plovoucí ostrovy vysílají reklamu na vložky a kornflakesy. Z rákosu tam mají všechno, ostrovů je tam několik a i loď mezi jednotlivými ostrovy byla rákosová, po prohlídce a testu goratexových bot (ano ostrovy trochu propouštejí vodu) jsme další dvě a půl hodiny jeli na ostrov(tentokráte realný) Taquilla (není to nic společného s Tequilou!) a čekal nás výstup v těchto nadmořských výškách zničující. Celkem 564 schodů prudce do kopce do výšky 4103 metrů. Nahoře jsme měli jako vždy štěstí. Byl tam zrovna peruánský president a měl nějaký proslov k místním lidičkám, naštěstí to byla nějaká nepodstatná návštěva, takže tam nebylo hodně čumilů. Nahoře jsme si dali oběd. Nějakou zeleninovou všehochuťovou polévku a pak nějakou mřenku ulovenou v jezeře. No a protože jsme v zemích, kde se velice daří rostlince zvané Coca, ze které se pomocí nějakých fíglů dělá kokain, tak jsme neodolali lákavé nabídce a dali si čajíček vyrobený z coca lístků. Pěkně slabý odvar...žádné účinky, naštěstí to tu je levnější, než třeba pepsi. Pak nás čekal sestup k lodi a čtyřhodinová plavba zpět do Puna. Strašná zima. Akorát jsme se zašli najíst do hospody přímo co byla naproti hotelu a tam jsme jedli snad nejlepší rybu za život. Pak už jsme se jenom celou noc klepali zimou pod třema dekama.

4.9.1999 Hned ráno jsme na radu Ivoše vyrazili autobusem do města La Paz (hlavní město státu Bolivie). Jeli jsme celý den. Jednou jel náš autobus trajektem a my zvlášť lodí příznačně nazvanou Titanic. Ani autobus ani my jsme se naštěstí nepotopili... Po cestě se skoro nic zvláštního nestalo. Až na dva defekty a sněžení to šlo. Opravdu nám sněžilo a padaly kroupy. Kolem cesty byly nádherné scenérie Cordiller (kde jsou i šestitisícové vrcholky). Město La Paz leží v údolí, kde okolní krajina je o 400 metrů výše, prostě je to propast mezi horama, kde se samosebou drží smog z aut, které by v česku neprošly technickou kontrolou ani za II. světové války. Hned z busu nás tradičně ulovili místní lákači do hotelu, a tak jsme se ubytovali a večer si prošli město. Druhý den ráno jsme si prošli tržiště a mimo jiné i trh čarodějnic (Mercado Modelo), kde si Pavel zase koupil nějaké svoje sběratelské kousky) a mrkli jsme se i na trh s cocou. Pak jsme chytli bus do Valle de la Luna (pro ty co neválí plynule španělsky jako my: Údolí měsíce), kde jsou celkem zajímavé úkazy eroze půdy a hezké výhledy. Po cestě do tohoto údolí se musím zmínit o místní dopravě vůbec. Představte si VW transporter, natlačte do něj 5 řad po třech sedadlech a narvěte tam 17 idniánů s nůšema, tak, tak se tu cestuje. Indoši to mají v pohodě, jsou totiž v průměru asi o 1/2 metru menší než my, ale co my čahouni z Evropy. Nohy se mezi jednotlivá sedadla prostě nevejdou. Z La Pazu do Údolí Měsíce se jede kolem Rio (v překladu řeky). Řeka je to ale jenom podle názvu. Čističky odpadních vod a kanalizace tu ještě nevymysleli, takže řeka (stoka) má hustě tmavě hnědou barvu přestně jako neco...a v mikrobuse se musely zavřít všechny okénka a člověk musel dýchat přes nějaku látku, aby se ten smrad dal vydržet. V údolí to pak bylo hezké, že jsme tam strávili několik hodin. Večer jsme strávili v restracích a po městě a ve 22.00 (zase štěstí) začínal průvod z hudbou a maskami. Asi hodinu nás to bavilo, ale protože jsme byli všichni trochu nemocní (ze zimy), tak jsme chtěli spát. V hotelu bylo slyšet vše z ulice a průvod si vybral zrovna naší ulici jako hlavní, a tak jsme do 3 do rána (to přitom byla neděle!) akorát poslouchali výření bubnů přes okna s tabulkami skla tlustými max. 3mm.

5.9.1999 Proč jsme tčeli tak dlouho v La Paz? Toť story samo o sobě. Prostě Peruánská ambasáda ve Waschingtonu nám dala vízum jenom na jeden vstup a my se do Peru ještě musíme vrátit. Tak jsme ráno naklusali do ambasády, tam nám řekli, že to bude hotové až ve čtyři odpoledne, a tak jsme se zajeli podívat na místní hřbitov, ze kterého vyjíždí autobusy na 72 kilometrů vzdálené ruiny Tiwanaco (Tihuanaco) v pampě nebo stepi, nebo jak se to řekne odborně... Chtěli po nás nekřesťanské peníze za vsup do prostoru, kde prý podle obrázků byly nějaké úchvatné pyramidy. Našli jsme akorát pár kamenů (prý z těch pyramid) a nějakou betonovou bránu (původně asi kamenná) Slunce a ještě jednu podobnou Bránu Pumy (Puma Punku), znázorňující místní uctívané zvířátko. Večer opět v La Pazu.

6.9.1999 Ráno jsme se proběhli na ambasádu, pak mikrobuskem půl dne na hranice (ale ten nás nedovezl až k hranicím a problém nastal z hledaním dalšího spoje. Pak nás někdo nasměroval do dalšího mikrobusku do hraničního městečka Kasani a po cestě, na které jsme se málem udusili prachem (zase nemají na asfalt), jsme dojeli na hranici-tržnici. Hraniční čára je velmi lehce přehlédnutelná a imigrační budovy se úplně ztrácí pod návalem prodávaných nesmyslů. Prošli jsme hranice, dostali par razítek do pasu a našli si další přípoj do Puna, kde jsme taky dojeli, koupili si na další den lístky do města Cusco a zašli na internet, kde jsme seděli až do večera. Přespali jsme v hotelu. Jo a Pavel ten den o něco zvýšil náš průměrný věk. Měl totiž narozeniny.

7-8.9.1999 Brzy ráno jsme odjeli do města Cuzco (nebo Cusco, oni to nerozlišují). A tak jsme taky dojeli do města a na autobusáku se nechali jako vždy odchytit lákači na hotel. Z původních 30solů (300Kč) na osobu/noc jsme se nechali nakonec ukecat za 10solů a prý tam bude kabelová televize a soukromá koupelna s teplou vodou (velká vzácnost). Jako bonbónek, že nám ještě zaplatí dopravu taxíkem na hotel. Do hotelu jsme dojeli zadarmo..., ale to je tak vše co slibovali. Pokoj nejen že neměl ani kabelovku, která byla tak dovedená do vedlejšího baráku (ale neměli jsme ani okno, přes které by se na ni dalo dívat) a koupelna, kde pro jistotu netekla voda vůbec (nekecám, prostě kohoutky nefachaly). A baba chtěla stejné prachy(10sol). Tak to jsme jí řekli, že ne, a nakonec jsme ukecali pro obě strany akceptovatelnou cenu. Večer jsme se šli projít po městě a ejhle internet na každém rohu, tak jsme chvíli poseděli na netu a pak si zašli na večeři a půjčit si spacáky na Inca Trail (Ivo spacák nepotřeboval. Koupil si deku, která byla studená i od pohledu, ale statečně tvrdil, že tu jednu noc ve stanu pod dekou přežije.). Pak jsme tepve začali zjíšťovat dopravu na začátek Inca trailu. Dle naší chytré brožury měl vlak jezdit každé ráno přímo z Cuzca, ale zapoměli jsme, že bydlíme v kraji indiánů, kteří od vydání knihy stihli vytrhat koleje (nekecám). Nakonec jsme v jedné cestovce za nekřesťanské peníze koupili autobusové lístky na výchozí bod naší túry na 6.00 rano, tak jsme si zašli ještě na pivo, koupili ve zdejším kiosku jídlo a pití na plánované dva dny (celkem pro všechny tři 1 a 1/2 litru vody, 2 litry spritu, 10 malinkých čokoládek, 8 malých plátků sýra a 6 houstiček).

9.9.1999 Ráno nám bus kupodivu neujel a 3 hodiny jsme jeli cestou necestou (spíše tou necestou) na 81 kilometr vlakové trati (původně podle knížky se vycházelo z 88km). Autobus moc nehrál na to, že kus cesty jel korytem tekoucí řeky, nebo jel přímo po vlakových kolejích (po pražcích) a v místním autobuse bez tlumičů a velice sporadicky polstrovaným sedátkem se moc dobře teda nejelo. První, co jsem si po vystupu z autobusu musel udělat, bylo, si odblokovat páteř a druhá věc nechat si sundat batoh ze střechy busu. Bylo hodně teplo a byli jsme plní elánu. Taky jsme měli lehounké batůžky, a tak jsme vyrazili kde vedla stezka. Šli jsme velmi rychle. Nosiči měli problém nás předběhnout (ne naši, nejsme zhýčkaní amíci). Úsměv nám ztuhnul už při prvním táhlém výstupu. Kdo nezažil, nepochopí, že ve výškách 4000 metrů a stoupání na některých mistech i 55% (tisíce schodů vzhůru, nebo naopak dolů) dochazí dech i síly člověku, který se měsíc vozí jenom autobusem a 3 měsíce předtím byl jeho největší výkon donést nákup do auta zaparkovaného před obchodem. Z původně naplánovaných dvou dnů okamžitě sešlo a po pěti a půl hodinách chůze jsme to zapíchli asi hodinu chůze před prvním největším převýšením(4200 metrů). Šíleně se ochlazovalo, a tak jsme se oblékli do všeho co jsme měli, postavili stan, zalezli do spacáku a v 17.00 jsme se snažili usnout.

10.9.1999 Ráno nás probudil mráz a tak nemělo v 5.40 dále cenu ležet, zbalili jsme stan, posnídali jednu čokoládku (je třeba šetřit, vždyť to půjdeme tři dny místo plánovaných dvou) a než jsme došli na vrchol, byli jsme totálně vyřízení. Pak bylo dvouhodinové strmé klesání po schodech na nějaké trapné ruiny a zase šílený stoupák po schodech do výšky 3900 metrů (vždy jsme scházeli tak do 2500 metrů nad mořem) po druhém šíleném klesání jsme si plánovali nocleh, ale bylo teprve poledne, tak jsme se rozhodli pokračovat. Chytrá knížka nám navíc poradila, že jestliže zdoláme i třetí vrcholek, tak nás čeká hospůdka, jídlo, pivánko... To byl náš hnací motor. Prošli jsme i přes třetí vrchol, přes původní indiánský tunel a po dobrém obědě dražším než v Imperiálu (500% vysokohorská přirážka - 1 pivo 150 korun) a po jídle a třech pivech jsme měli sílu i čas dorazit celou cestu v plánovaných dvou dnech, už jsme vyrazili a jaké nemilé překvapení, na cestě nedobytná dřevěná brána, budka ve které sedí spící strážný a my jako poctiví turisté strážného budíme, ten nám naštvaně vysvětluje, že brána je od 14.30 zavřená a že se otvírá až v 5.00 ráno. My celí naštvaní a nachystaní na dojití trasy se už nepoctivě snažíme bránu šikovně oblézt lesem, ale strážný není až tak blbý a hrozí policií, tak stavíme stan a opět v 17.00 uleháme, s tím, že vstaneme jako první (říkali jsme si kolem 6.00) a vyrazíme ať jsme na Maccu Picchu mezi prvními.

11.9.1999 Spalo se dobře. Byli jsme v nížině, a tak bylo teplo. Jaké to však probuzení, ve 4.40 ráno dusot stáda amerických turistů vyráží na ruiny k hoře Maccu Picchu a za nimi další a další skupiny lidí. Tak to ne... nehledíme na to, že v noci pršelo a tudíž je stan mokrý zvenčí i zevnitř, balíme a bez snídaně utíkáme a postupně předbíháme většinu nemohoucích američanů. Chytrá kniha říkala, že to půjdeme tři hodiny. My to běželi hodinu a deset minut. Takže víme, že bychom to stihli v pohodě za dva dny. Ruiny byly v mlze a tak jsme si hodinku počkali až jsme měli hezký výhled na město Inků, ze kterého už jsou jenom ruiny pod pěknou horou. No po tom co jsme to ušli a vše viděli vám radím tohle: INCA TRAIL (incká stezka) nebo jak to nazval jeden turista INCA TRIAL (zkouška inků), ale my tohle nedoporučujeme, nestojí to za totálně vyčerpaný organismus puchýře na nohách a sedřené nohy. Radím jedinou schůdnou cestu: INCA TRAIN (vlak inků), který jede až pod horu a pak autobusem na ruiny. Ale nechci z nás dělat úplné běčka. Normálně to trvá pro amíky z nosičema, kreří jim vaří, staví stany, nesou kempovací stoličky ... čtyři dny. My jsme to ušli jenom kvůli blbému strážníkovi během tří dnů (celkem 18 hodin chůze). Pro ty, co si myslí, že 33 kilometrů ujít po nějakých horách je málo, jsem vymyslel čvičný Inca Trail. Vyhlédněte si ve svém okolí alespoň desetipatrový věžák a ujistěte se, že jezdí výtah. Barák může být i vyžší, ale budeme se bavit o deseti patrech. Teď si vemte nějaký batoh a do něj si dejte cca 8 kilo závaží (činky, nebo dvě cihly to spraví), nezapomeňte na dva litry vody či jiné nealkoholické tekutiny v plastikové láhvi, kterou si také přibalte do batůžku a začneme: vyjděte deset pater a jedno sejděte a zbytek do přízemí sjeďte výtahem bez přestavky celkem 15x - tak to máme první horu. Teď naopak vždy vyjeďte do 10 patra a jděte schody dolů a jedno patro nahoru a zase výtah nahoru. Klesání bylo o trochu kratší a tak to stačí 12x. Teď zase opačně 10x a 8x dolů a třetí hora 8x a pak je dlouhé klesání 17x schody dolů. Jo a protože v Česku není tak řídký vzduch, tak si s sebou vemte igelitový pytlík, a když si budete myslet, že máte hodně síly a hlavně dechu, tak si jej nasaďte na hlavu. No a pak si povíme co to je 33 kilometrů. OK? ..... V 9.30 jsme byli na vlakové zastávce a chtěli jet zpět do Cuzca. Bohužel vlak jel až ve 13.00 a a protože jsem se nudil, tak jsem si skoro po měsíci začal rozplétat vlasy, což mi zabralo celých 7 hodin, a přestně podle naší chytré brožůry, která říkala nejezte to a to a tak právě to a to jsme museli ochutnat. Co to bylo: Místni kraj oplývá ovečkama, a tak jsme si dali každý asi 4 porce jehněčího špízu na rožni s bramborem a nějakou místně dělanou omáčkou (!), dále místně dělanou zmrzlinou, která byla tak dobrá, že jsme dali nášup (!!!) a pak už přijel vláček úzkokolejáček a chodili prodavači z dělanýma vodovýma ovocnýma nanukama. Taky moc dobré, takže po dvou kouscích. To se ani nezmiňuju o tom, že po celém našem putování jsme byli žízní donuceni pít vodu z místních potoků a řek. Měli jsme sice s sebou purifikační tabletky, ale ty tu vodu akorát pěkně zhnusily, takže jsme to pili přímo z potoka. To zde uvádím pro příklad, jak šíleně se podceňuje zdejší hygiena. Není to tu tak špatné a mohu prohlásit, že jsme z ničeho vůbec nic nechytli. Do Cuzca jsme dorazili v 18.46 a v 19.00 nám jel z autobusáku bus do Arequipy. Chytili jsme prvního taxana a přestně v 19.00 jsme dofičeli na autobusák. Autobus na nás počkal a tak jsme si stihli koupit jízdenky, zaplatit výjezdní daň z města (no, tu se platí příjezdová daň nebo výjezdová. Říkají tomu povinný příspěvek na rozvoj a údržbu města.) a jen tak orientačně se zeptali, za jak dlouho budeme v Limě a jen tak nám odpověděli, že za 27 hodin. Paráda, ještě koupit alespoň nějaké pití ať přežijeme a už jsme seděli. Každý jsme měli pro sebe dvojsedadlo, takže to šlo.

12.9.1999 Já jsem dokonce fásl na kus cesty pětisedadlo vzadu, a tak se mi spinkalo dobře, ale pak přišel druhý šofér a chtěl se taky pohodlně vyspat a kdo musí uhnout? No přece Gringo. Ok, chvíli jsem spal na sedadlech, ale po dvou dnech spaní (ležení) ve stanu na skoro betonové zemi bez karimatky jsem měl tak otlačené všechno, že jsem si zalezl pod sedadla a chvíli jsem spal na zemi. Pak mě probudil strašný mráz, který se stupňoval. Autobusu přestalo fungovat topení, potom hydraulika dveří, takže záložní řidič držel dveře skoro celou cestu aby se neotevíraly a pak tam byly ješte takové šikovné okna, co se pořád samy otevíraly. Ony by se neotvíraly, kdyby ten řidič s tím autobusem nesjížděl po schodech dolů (alespoň tak nám to připadalo). Cesta žádná, zase jenom ujetá prašná hrbolatá polňačka a oni tomu říkají highway (prý nejlepší cesta v Peru). Ok, takže zase jsme se nevyspali a všichni cestující, a hlavně my, pěkně vymrzli. Pak jsme se dověděli, že máme asi 5 hodin pauzu v Arequipě a protože jsme tu už kdysi byli, tak nás prohlídka nelákala jako spíše to, pořádně se najíst a posedět u počítače. Tak taxík opět zapracoval a zavezl nás do internetové kavárny, kde jsme onu pauzu přečkali. Pak jsme dále celu noc pokračovali do Limy.

13.9.1999 Po tom, co jsme přes celou noc dojeli do Limy (tohle město nesnášíme) jsme se snažili sehnat autobus a teď přichází ta chvíle, která se nám doposud vyhýbala, aby nám někdo něco ukradl. No tak ukradl a to rovnou celý batoh a co bylo v batohu? Stan, oblečení, boty, smradlavé ponožky...prostě nahraditelné věci, ale teď: všechny vyfocené filmy, takže letos zase žádné fotos nebudou :-(, a pak dárečky. No, oželeli jsme ztrátu a přáli jsme zloději hodně vyvinutý čich, až bude vybalovat měsíc nošené hrubé ponožky, které bez přehánění stály v koutě i třeba uprostřed místnosti. Poprvé jsme měli problém, že nás chtěli málem vyhodit z busu, že prý smrdíme (no jo když sprchu jsme viděli naposled před 16 dny), ale po přikrytí dekou a zaizolovaní škvír to šlo. V 17.00 dnes jsme dojeli do Huarazu a taxíkem jeli...nene na žádný Huascaran nebo pomník mrtvých lidí, ale do termálních koupališť 5 kilometrů daleko. Jaká to slast lehnout si do horké vody, která okamžitě ztuhla pod útokem naší špíny, takže jsme si teplou vodu vyměnili celkem 3x a teprve z koupelí jsme se nechali vyvézt k pomníku který připomíná, že v roce 1970 tu během jediné noci zahynulo veškeré obyvatlstvo díky erupci lávy a závalům bahna. Byla už tma, ale horu Huazcaran šlo alespoň částečně vidět. Celý den to totiž vypadalo, že nepůjde vidět ani na krok. Pršelo a byla mlha. No po večeři v Huarazu jsme koupili lístek zpět do Limy a celou noc jsme zase strávili v autobuse.

14.9.1999 Bezproblémově jsme dojeli do problémové Limy a začalo hledání autobusového stanoviště (většina měst, i malých, má jedno velké autobusové stanoviště, Lima jich má milion malých roztahaných po celém městě). Taky teprve začínal den. Jeden ospalý taxikář už někdy někde slyšel o městě zvaném Pucallpa a že ví odkud jezdí autobusy. Vyhodil nás u nějakého pochybného autobusáku, kde bydlelo plno homlesáků, skásnul nás a odjel. O nějaké Pucallpě tu nikdo neslyšel. Tak jsme si řekli, že se třeba můžeme podívat i do mapy a zkusit dojet do nějakého města po cestě. Samosebou na nás žvatlalo plno lidí španělsky (i když o tom, že to byla španělština, dost pochybuju). Nakonec jsme odjeli do města Cerro de Pasco. Nic vám to sice neříká, ale je to město položené ve výšce 4333 metrů a je to nejvýše položené město s počtem obyvatel nad 30 000 na světě. Hnusná zima a místy i sníh. Tam jsme přestoupili na malý autobusek bez topení a pár oken asi taky chybělo, že tam tak táhlo a jeli jsme do dalšího města po cestě Huanuco. Nejvýše jsme autobusem byli ve výšce 4818 metrů. Málo kyslíku...sněžilo, zima. Naštěstí jsme už pak jenom klesali výškově a jeli na sever. Huanuco už je jenom v 1894 metrech nad mořem. Tam jsme měli dost času na další autobus a tak jsme pojedli vařeného a zase nějaký ten ananásek a bus, který měl odjíždět do Pucallpy (tady už o tom měste i slyšeli) ve 23.00 v klidu přijel až v 1.00 ráno.

15.9.1999 To už jsme se autobusem dostali do Amazonské nížiny a jeli jsme po prašné cestě přes prales a miliony policejních a vojenských hlídek, které občas prošacovaly autobus, jestli nevezeme nějaké drogy, protože v této oblasti jsou obrovské plantáže cocy a je tu kokainova stezka. Naštestí u nás nic nenašli a tak jsme v 11.00 dopoledne dojeli do Pucallpy. Říkali jsme si, že alespoň jedeme do tepla. Nikdo netušil, že jedeme do výhně. Šílené vedro mě donutilo ze sebe sundat i polár a urychleně se odebrat do obchodu a koupit si tričko. Pucallpa bylo město v pohodě s lidma, ale pro taxíky jsme byli dost velký oříšek. Místní taxíky jsou totiž trojkolky (předek z motorky silné asi jako Pionýr a vzadu dovařené dvojsedátko ze stříškou), no, a když jsme jim sdělili, že si přejeme zavézt do přístavu, tak radeji vždy ujeli. Nakonec se nam asi na pátý pokus podařilo jednoho taxikáře ukecat. Narvali jsme se s našima minibatůžkama všichni tři dozadu a vyjeli jsme. Ihned po výjezdu jsme pochopili proč nás nechtěli vzít. Cesta skončila a začala šílená jízda po bahnité polní cestě. Mototaxi mělo co dělat aby vůbec jelo. My zase měli co dělat, abychom vyvažovali balanc, aby se to s námi nepřevrátilo. Po pěti kilometrech jízdy v kukuřičném poli (kde jsme šílně pochybovali, že spatříme řeku) jsme konečně dojeli do přístavu...noo ne takového jak si každý představuje. Prostě bahnitý břeh u kterého parkovalo asi 5 prorezivělých plovoucích pontonů. Na jednom bylo napsáno, že pluje do Iquitos dnes ve 13.00. Bylo 12.30. Říkali jsme si, paráda, žádné prostoje, just keep moving (pořád v pohybu). Nalodili jsme se a pro jistotu jsme si koupili kraťasy a námořnické spací sítě. Ve 14.00 jsme se zeptali kdy ze míní loď odrazit a kapitán řekl, že asi za dvě hodiny. Od lidí z lodi jsme se dověděli, že loď měla původně vyplout už včera. Ve 22.00 jsme konečně odrazili a bohužel za necelou hodinu plavby se strhla tropická bouře, takže jsme celou noc museli stát, protože lodivod neviděl na metr před sebe. Pluli jsme po řece Rio Ucayali jinak přítok Amazonky. Asi 70 lidí a zvířat (včetně nás - teda řadíme se mezi ty lidi) spalo na jedné palubě zavěšení v sítích. Nezvyk, ale spalo se celkem dobře.

16.-20.9.1999 Ráno jsme kupodivu dostali zdarma snídani (slazená voda, která pocházela přímo z řeky). Kapitán nám řekl, že poplujeme 3-4 dny. Teď se tomu jenom smějeme. Celý den jsme pluli z mnoha zastávkami v různých vesnicích. Loď fungovala jako zásobováni kolem celého břehu. Prales kolem řeky nebyl jak jsme čekali, kolem řeky to bylo hodně obydlené (rákosové chýše a indiáni) a tudíž dost vykácené a tam kde to nebylo vykácené, tak to bylo poničené tím, že řeka se vylévá každým rokem z břehů a stromy uhnívají. Viděli jsme hodně růžových delfínů (!) a různých ryb, krokodýla bohužel ne. Asi pátý den plavby jsme přibrali do vleku další velkou loď a bylo nám jasné, že se plavba ještě protáhne. Lodní kuchyně byla plná živých zvířat, kterých postupně ubývalo v našich žaludcích. Dokonce tam bylo i jedno prasátko, které jsme taky spapali. Říkal jsem si, že dvakrát během jednoho měsíce se úpal nedá chytit. Omyl! Dá. Já ho chytil na střeše lodi, kde jsme hráli karty, popíjeli rum a teplou kolu (co to je lednička?) a pražilo na nás skoro rovníkové slunce. Takový úžeh na lodi to je parádička, zase mě to ale během jednoho dne přeslo. Červy závrtníky jsme bohužel nepotkali... Dost dobrá nuda. Ješte ze s každou flaškou rumu, který jsme koupili jsme dostali novou hazardní hru (napřed karty, pak kostky).

21.9.1999 v 8.00 po sedmi dnech jsme konečně přirazili ke břehu nadobro ve městě Iquitos. Toto město nemá jiné spojení z okolním světem než lodí (kterou jsme připluli my) nebo letadlem a je to tudíž největší město (půl milionu obyvatel) bez pozemní komunikace v Amazonii. Jo poslední dva dny se ta řeka jmenuje už přímo Amazonka. Dojeli jsme taxikem do centra a ulovil nás jeden človek z cestovky, že prodává letenky. Původne jsme chtěli letět do města Trujillo, ale žádné přímé lety neprodávali a tak jsme si koupili letenky do Limy (pomóc, zase hnusná Lima!!!) na další den odpoledne a nechali se neplánovaně zlákat na 24 hodinový výlet do džungle. Potřebovali jsme vybrat nějaké peníze z kreditní karty a tak jsme poslali Ivoše ať donese nějaké penízky... Nedonesl. Zato přisel ze zprávou, že mu automat spapal (sežral) Mastercard kartu a nehodlá mu ji vrátit. Že si to ma zkonzultovat se svou bankou a očním lékařem (to kdyby náhodou nevěřil svým očím). Tímpádem od tohoto dne byl finančně plně závislý na mé kreditní kartě (Visa). Bylo to dost mastné a pro mastňáky, ale po takové době odpočinkový výlet neuškodí. V 10.00 nás taxanama zavezli k vodě a motorovým člunem (jako by nám Amazonky nestačilo nás zavezli napřed k jednomu domorodci, který si nechal říkat Tarzan a ten nám vytahoval a dával do rukou postupně tyto roztomilá živá zvířátka: Nějakého ještěra podobného chameleónu, krokodýla, želvu, anakondu vodní (asi 3 metry), anakondu suchozemskou (4 metry), tarantuli, která Pavlovi krásně běhala po obličeji a kterou si určitě koupíme a nakonec nám donesli Lenochoda. To bylo něco úžasného. Takové roztomilé zvířátko a opravdu se vvvveeelllmmmiii pomalu pohybovalo. To bylo jako spomalený film, to není tak, že se třeba pohne a pak se dlouho nehýbe, ono se hýbe pořád ale opravdu pomalu. No pak jsme jeli dál lodí až k místu, kde jsme měli i nocovat. Postavené bungalovy ze sprchou a moskytiérami. Za obojí jsme byli vděčni, jelikož na lodi jaksi nebylo kde se osprchovat. Měli jsme asi hodinu čas a kousek od ubytovny byla laguna v pralese a vydlabané loďky, tak jsme si to půjčili a jeli se podívat na divoký život zvířat. Po obědě jsme se vydali i s našim průvodcem a dalšimi třemi děvčaty z Irska a jungle. Ukazoval nám různé stromy, houpali jsme se na liáně a jednou jsme přeplouvali říčku v pralese na dlabané lodi. Průvodce asi pospíchal, že všech sedm lidí chtěl prevézt najednou. Málem se nám to stalo osudným. Kýl lodi byl asi 1 cm nad vodou a než jsme říčku přejeli, notně jsme vrchem nabrali vodu. Pak jsme došli do pravé indiánské vesnice, kde chodily polonahé indianky a v sukýnkách z trávy a i chlapi měli jenom bederní roušky z trávy, čelenky na hlavách. Měli jsme možnost se oblést jako místní a dokonce nás pomalovali válečnýma indiánskýma barvama. Bylo to zajímavé, i když je jasné, že v té vesnici žijou právě z takových turistů, jako jsme my. Místní kapela začala hrát na bubny a píšťaly a k tanci nás vyzvaly polonahé indiánky. Asi hodinu jsme se bavili ve vesnici a abychom jim udělali radost, tak jsme si koupili nějaké jejich cetky. Zpět jsme šli zase jinou cestou a viděli volně opice. Jednu takovou opičku měli i ve vesnici a měla ji moje tanečnice na hlavě. Hodně roztomilé zvířátko. V naší ubytovně jsme se dozvěděli, že byla taky ta opička na prodej a to v přepoctu na naše za pouhých 100Kč! Jaká škoda, to by stalo za pokus se to pokusit přepašovat přes hranice. Nevadí, třeba ještě bude příležitost.... Po večeři hrál personál, který se o nás staral, na kytaru a různé další nástroje a čekali jsme až do úplné tmy. Pak jsme jenom my chlapi a náš průvodce jeli opět loďkou (s pádlama) po laguně a svítili si baterkama na vodní život. Viděli jsme jedovatého vodního hada a krokodýly. Jednoho krokodýla jsme pak lovili a našemu průvodci se podařilo potvoru ulovit. Bylo to ale ještě bejby asi 40 cm dlouhé, tak jsme ho zase pustili. Hodně pěkný zážitek takový noční stichlý prales.

22.9.1999 asi v 5 ráno nás všechny vzbudil řev probouzejícího se pralesa a tak jsem vytáhl Ivoše z postele a jeli jsme lodí opět po laguně. Tentokrát jsme zase viděli papoušky a plno jiných ptáku a zase opice. V 9.00 po snídani nás odvezla motorová loď zpět do města a konečně jsem se dostal k internetu a po poslání mailů jsme se šli najíst do "rozumné" restaurace, kde bylo taky něco jiného k jídlu než rýže a nějaké maso. V restauraci jsme si dali hamburger a hranolky. Poprvé po dvou měsících. Pořád nás tam otravoval nějaký prodavač místních nesmyslů a nakonec jsme od něj koupili kůži anakondy. Pak jsme si vzali taxíka na místní trhy a nakoupili jsme zase nějaké místní suvenýry. Žízeň jsme zaháněli kokosovým mlékem přímo z kokosových ořechů. Na letišti podle letenky jsme měli být v 16.00, ale už jsme neměli od 15.00 co dělat, tak jsme jeli na letiště. Chyba. Zase jsme zapoměli na to, že jsme v jížní americe a nikdo tady na časy (ani na letišti) nehraje. Odbavili nás v ty 4.00 jak bylo na letence, ale bohužel jestě tu nebylo letadlo. To si přiletělo teprve ve 22.00 večer. No tak ve 23.00 jsme odlítali. Celou dobu jsme museli být na letišti, kde sedátka byly nejhorší jaké jsme na nějakém letišti viděli. Asi měli přebytky v továrně na výrobu laminátových van, tak prostě ty vany rozřízli napůl a udělali z toho sedátka. Všichni už z toho čekání blbli. Byla tam malá asi 4-letá holčička, která se naštěstí o zábavu postarala. Hráli jsme s ní na schovávanou a ona nás učila jak se španělsky řeknou různá pralesní zviřata. Konečně jsme odletěli do Limy. Let bez problemů.

23.9.1999 Teď jsme už byli připraveni moc dobře na taxikáře na letišti a i když to bylo moc těžké, nenechali jsme se zlákat. Vyšli jsme až z letištního prostoru a tam si vzali taxíka za levný (asi 20x levnější) peníz, který nás odvezl na autobusák. Bylo štěstí, že taxikář věděl odkud ty busy jezdí a přijeli jsme úplně přestně na odjezd autobusu do Trujilla, kde jsme si odskočili na Mercado Modelo (čarodejnický trh). Šílené davy lidí a spousty ovoce a zeleniny a taky různých čarodějnických ingrediencí. Po nákupech jsme našli autobusové stanoviště, ale žádný autobus zrovna nejel. Venku ale stály stará auta Lincolny a byli tam řidiči, kteří vyvolaváli název toho města, kam jsme chtěli dojet. Usmlouvali jsme cenu na přijatelnou hladinu a za odměnu jsme jeli v kufru od auta. Celkem jelo v osobním autě 11 pasažérů. Během jízdy jsme stlačili do hlavy ananas a zastavila nás policejní hlídka a kontrolovali všechny pasažéry. Po třech hodinách jízdy jsme dojeli do města Chiclayo. A odtud hned autobusem do Tumbes, což je hraniční město ze státem Ecuador. V knížce bylo napsané, že hranice se zavírají v 5 odpoledne, ale taxikář náš přesvedčil, že hranice jsou otevřené non-stop, tak jsme se teda nechali ve 23.00 zavézt k hranicím. Výjezdní razítko jsme dostali bez problemů. Pak už jsme byli v mezicelním prostoru a protože to jsou divné státy, tak mají i divné hranice a v mezihraničním prostoru je celé městečko. Takže jsme si udělali noční procházku a mezi jednou a druhou celnici to bylo okolo 4 kilometrů. Na druhé hranici vzbudili jsme kontrolu ať nám dají razítko do pasu a čekali jsme na hranični čáře do dvou do rána.

24.9.1999 Na takové hraniční čáře se dá zažít věcí... tak napřed profičelo, lépe řečeno přeskákalo jedno auto dva vysoké bumpery asi ve 100km rychlosti. To bylo jiskřiček a ty tlumiče už to asi taky nerozchodí. Asi za další půl hodinu dojde pěšky na hranice nějaká ubrečená ženská, jak jsme pochopili z rozhovoru s hlídkujícím vojákem, tak měla škaredě pořezanou ruku od nějakého chlapa, co se ji snažil okrást. Voják ji poslal domu, ať to zaspí, že to bude mít do rána dobré. Neřekl bych. Krev z ni kapala dost rychle. Ve 2.00 dojel autobus a jeli jsme do města Guayaquil, kde jsme chtěli vybrat peníze, ale nefachal automat, tak jsme za skoro poslední dolary koupili lístek do Riobamby a hned dále do Baňos (malé městečko kousek od džungle). Prošli jsme si cestovní agentury, které měly trasy do pralesa a vybrali si jednu čtyřdenní trasu. Zašli jsme na nákupy, které jsme museli platit kreditkou, protože tu žádný bankomat, který by akceptoval Visu nebyl (jenom podle Murphyho zákona na Mastercard, kterou už jsme ale neměli. Všude jinde je preferovaná Visa, jenom v Ecuadoru preferují Mastercard). Viděli jsme dokonce českou Škodovku. V cestovce jsme měli být ve 20.00 večer a tak jsme si ještě zašli do termálního koupaliště, ale byla tam tak šíleně horká voda, že se v ní skoro daly varit vajicka (nono!) takze jsme tam moc dlouho nevydrželi a ještě jsme se skočili podívat na kaskádovité vodopády. Nastal večer a po cestě do cestovky jsme ještě viděli sochu, které Pavel neodolal a musel si ji koupit. Takže ten den jsme investovali do umění 1.2 miliónu. Jo, ale místní měny. Zase placeno přes kreditku. Ve 20.00 jsme vyjeli autobusem a jeli celou noc až do

25.9.1999 9.00 do rána do města Coca, které leží hluboko v Amazonii. Měli jsme 2 sluhy a průvodce pro nás tři. Ti chystali zásoby potravin, stany, spacáky a vše potřebné pro zhýralé amíky a pro přežití v džungli na 4 dny. Po nabalení auta jsme ještě jeli dalšich 100 km dále do džungle autem k řece Rio Rumyiacu (jedno z mnoha ramen Amazonky). Po cestě jsme se stavili v jedné domorodé chaloupce na oběd. Jeli jsme morotovou kanoí za celkem nízkého stavu vody a tak jsme museli často vystupovat aby se dalo projet. Jeli jsme po řece a kolem nás byla netknutá džungle a nad náma létalo plno tropických motylů a velkých papoušků. Stavili jsme se do jedné civilizované indianské vesnice, kde jsme se jim podívali pod pokličku a vařili si tam barevného tukana k snědku. Po třech hodinách jízdy na lodi jsme dojeli k písčitému plácku a naši sluhové nám postavili stany, uvařili večeri a my zatím měli možnost zkusit chytat ryby v amazonce. Podařil se nám chytit sumec a několik piraní, tak jsme je pak měli jako dezert po večeři (připravili nám ty ryby samosebou naši sluhové). Náš průvodce nám lámanou angličtinou vyprávěl příběh o jednom indiánském kmeni, který žije v té oblasti, kterou jsme proplouvali. Prostě je to krvelačný kmen se kterým se naposledy snažil skontaktovat člověk před třinásti lety. Přežil přestně pět minut. Jeho tělo se našlo s 28 jedovými šípy v těle. Proplouvali jsme územím kde ten kmen měl své teritorium, ale je to taková nepsaná dohoda, že pokud loď nezastaví na jejich břehu, tak by se teoreticky nemělo nic stát. Noc proběhla v pořádku.

26.9.1999 V 8.00 jsme vstali a měli jsme uvařenou snídani. Než jsme dojedli snídani, tak nám sluhové stihli sbalit stan a věci a v 9.00 jsme mohli vyplout dale po proudu. V poledne jsme zastavili a chvíli jsme chytali ryby na oběd. Ten nám připravili na břehu. Jeli jsme dalších 15 minut po proudu a pak jsme šli do džungle k jednomu lesnímu jezeru, kde jsme pozorovali pralesní vodní ptáky a rostliny. Pak jsme pokračovali dále po proudu až do 17.00, zase nám postavili stan, uvařili a po jídle (už byla tma) jsme jeli kousek proti proudu řeky a hledali krokodýly. Chtěli jsme jednoho ulovit na druhou večeři, ale bohužel byli všichni rychlejší než my. Takže druhá veceře se nekonala. Ale samotných krokodýlů jsme viděli hodně. Pak rozdělali benzínem oheň a chvíli se kecalo a pilo. Začalo pršet, a tak jsme šli spát.

27.9.1999 Ráno jsme jenom vstali, nechali stan stanem a po snídani jsme sjeli ještě kousek po proudu. Pak jsme šli na tři hodiny do pralesa. Napřed byla cesta vyšlapaná, ukazoval nám kurare liánu ze které se dělají smrtelně jedovaté šípy(mimochodem 2 jedovaté šípy jsme dostali jako dárek od indiánů). Přes cestu se nam přeplazil nějaký jedovatý had. Pršelo, ale nebylo se čemu divit, už začalo období dešťů a navíc jsme byli v deštném pralese. Došli jsme až na konec prošlapané stezky a protože jsme chtěli jít do džungle, kde ještě lidská noha nevstoupila, tak jsme přemluvili našeho průvodce, vzali jsme mačety a prosekávali se další hodinu. Museli jsme si značit cestu ať se dokážeme vrátit zpět. Šli jsme i přes bažinu a i náš průvodce byl z toho trochu nervózní, viděli jsme plno opic, orchideí a jiných rostlin. Ale v pořádku jsme se všichni vrátili živí a zdraví a máme další životní zážitek. Pavlovi začalo být trochu špatně. Pak jsme jeli lodí pomalu zpět. Jenom jsme se ještě zastavili podívat se na strom. Měl v průměru tolik, že tak široký strom jsme ještě nikdy neviděli. Oběd jsme měli v našem nocležišti a po obědě zbalili stany a už jsme pluli proti proudu zpět. Každý den bylo méně a méně vody i přesto, že skoro pořád pršelo. Spali jsme v našem prvním táboře.

28.9.1999 Po snídani jsme jeli do místa našeho výjezdu. Kormidelník strašil, že máme málo benzínu a tudíž nedojedeme, jednou jsme museli přetahovat asi 500 kg vážící loď přes spadlou palmu v řece. Ve 13.00 jsme dopluli a čekalo nás přistavené auto, kde se přehodily věci a vrátili jsme se 100 km zpět do městečka Coca. Náš průvodce, který nám měl zařídit levné lístky do Quita prostě zmizel. Nikde jsme ho nenašli, tak jsme šli na zastávku a protože se pořád nikde nedaly vybrat peníze, tak nastal problém s koupí lístku. Regulérní cena byla 90 na osobu, ale my měli max. 82 na osobu, tak jsme smlouvali a nakonec jsme sehnali lístky na 20.00 večer. Drobně pršelo. Když nastala doba odjezdu, tak jsme byli hodně překvapení, když místo do autobusu jsme museli nalézt na korbu minináklaďáku. Tím jsme jeli asi dvacet minut (nedalo nám to a ak jsme se zeptali jestli pojedeme ve stoje na korbě v dešti celých 11 hodin az do Quita, ale byli jsme ujišteni, že ne). Pak nám to došlo. Prostě nastaly záplavy a protože mosty tu neexistujou, jenom vory, které převezou i autobus, ale když se vylela řeka z břehu, tak to nefachalo a tak nás natlačili do malé loďky a převezli přes rozvodněnou Amazonku na druhou stranu , kde nás už čekal regulérní autobus. Tím jsme jeli skoro celou noc. Ve tři hodiny ráno se ale autobus zastavil a když už byly 4.ráno a pořád jsme nejeli, tak mi to nedalo a šel jsem se podívat co se děje. Před námi stála dlouhá konvoj autobusů a náklaďáků. Tak jsme stáli až do rozednění.

29.9.1999 Ráno jsme se šli podívat co se stalo a zjístlili jsme, že se urval kus kopce a byl velký bahenní sesuv přímo přes cestu. Taky to sejmulo jeden náklaďák, ale toho jsme si všimli dost pozdě, protože to spíše vypadalo jako kupa bahna, jak to bylo celé zalité a zdemolované. Pořád sjíždělo další a další bahno, tak jsme nemohli projet a ani to nemohli uklízet. V 10.00 jsme konečně projeli a ve 14.00 jsme dojeli absolutně bez peněz do Quita. Jeli jsme kolem nádherných vodopadů a propastí. Hladové, bez peněz zmrzlí na rovníku jsme sháněli peníze. Málem jsme neodletěli, protože ani desátý bankomat, do kterého jsem strčil kartu, mi nechtěl dát peníze. Nakonec se podařilo vybrat něco místní měny, ale trvalo to do 16.00. Ještě jsme zažili chvíli napětí, když jsem nemohl najít svůj pas a letenky. Nakonec se to našlo u Pavla. Koupili jsme si lístek do Otavala, kde normálně bývají velké trhy, ale né v 19.30 večer. Bohužel už jsme přijeli pozdě. Po cestě zpět do Quita píchl bus kolo, tak jsme zase stlačili ananas a ve 22.00 jsme byli v Quitu na letišti. Pěkné sedátka, na kterých se dalo spát.

30.9.1999 V 5.00 nás vzbudili vojáci, co hlídali letiště (taky spali na lavičkách) a tak jsme se odbavili a letěli z mezipřistáním v Bogotě (Columbie) do New Yorku. Tam jsme přestoupili na další letadlo, a protože když se nedaří, tak se nedaří, tak zavřeli všechny runwaye na letišti v Bostonu kromě jedné, takže se ve vzduchu utvořila dvouhodinová čekací fronta letadel na přistání. Místo v 18.00 jsme přistáli ve 21.00 a ještě aby toho nebylo málo, tak jim spadla počítačová síť, takže se vůbec nevědělo, kde máme zavazadla. Vetšina lidí to vzdala a šla domů, s tím, že si zavazadla nechají, až se najdou, doručit. My než jsme sehnali nějaké dolary a drobné na telefon, tak naštěstí naše zavazadla přijela.

Autor: Petr. G.


 Mapa státu  Ekvádor (cestopis) všechna města státu  Ekvádor (cestopis) Největší města státu  Ekvádor (cestopis) Foto / obrázky k článku  Ekvádor (cestopis)

 Legální použití článku  Text článku je dostupný pro Váš blog/web za podmínek

 Článek Ecuador  v angličtině (ENG)...
Poradna k článku
Ekvádor (cestopis)
Diskuze k článku
Ekvádor (cestopis)
Fotosoutěž
Psi, kočky a td.




Navigace: A B C Č D E F G H I J K L M N O P Q R Ř S Š T U V W X Y Z Ž VŠE

Podpořte nás · Kontakt· Kniha návštěv · Hry online · Games online
Copyright (c) 2017 by CELÝSVĚT. Všechna práva vyhrazena!
Kontaktní e-mail: celysvet(zav)email.cz




Ekvádor (cestopis)
Ekvádor (cestopis)


Ekvádor (cestopis)
Ekvádor (cestopis)


Ekvádor (cestopis)
Ekvádor (cestopis)


Ekvádor (cestopis)
Ekvádor (cestopis)


Ekvádor (cestopis)
Ekvádor (cestopis)


Fotogalerie (6)...


Přidat foto...



Poradna
Poradna
Poslední dotazy:
10.07: Mám dotaz tady píšete měnu, která není uvedena v kurzech ČNB. Platí se tam ...
29.10: Máte-li zájem o jakékoli podrob nější informace na téma: Ekvádor, neváhejte ...
HELP !

IQ test online

Hry online
Svátek má  Sandra, zítra Bartoloměj